Stanislav Češka - Vražda neviňátek - ukázka z románu

...

Všechny domy na Stránské ulici, kolem kterých projeli, vypadaly více či méně upraveně. Stejně tak i na přiléhajících zahradách by se místy dala posekat tráva, případně uklidit to nebo ono harampádí, v podstatě však byl všude pořádek a mohli jste se potěšit pohledem na udržované domy a jejich neméně udržované okolí.

To, co však oba policisté uviděli u domu Borkových, jim docela vyrazilo dech.

Když šli po úzké vozovce navazující na Stránskou ulici, minuli vlevo dva rodinné domky. Ty vypadaly normálně, jejich zahrady a dvorky také.

Za plotem druhého z domů však začínal jiný svět, podstatně méně přívětivý. Neudržované křoví, ze kterého vyčuhovaly jakési trámy, omšele vypadající klády, za nimiž žertovně vykukovala zřejmě kdysi používaná záchodová mísa. Dál parcelu domu zdobilo složené kamení a hromady cihel. O cihly se opíraly tři bicykly. Jednomu chybělo sedlo, druhému přední kolo, takže jako pojízdný vypadal až ten poslední. Při pozorném pohledu však bylo zřejmé, že i ten má technický problém. Před jeho použitím bylo nutné nasadit napolo spadený řetěz. Nebohý bicykl prostě mohl posloužit až po nutné údržbě.

Dům stojící uprostřed parcely si nijak nezadal se vzhledem okolí. Bylo zřejmé, že elán a nejspíš i finance jeho majitelů skončily tím, že opravili střechu a vyměnili okna. Na omítnutí domu už jim nejspíš nezbyla chuť ani peníze.

Brána u plotu, který vypadal tak, že svá nejlepší léta už má dávno, ale hodně dávno za sebou, byla otevřená dokořán. Jonáš se přesto pokoušel hledat zvonek. S vítězným úsměvem na něj ukázal a chtěl stisknout jeho tlačítko, když mu jeho mladá kolegyně s úsměvem ukázala na dráty, které končily asi čtvrt metru od tlačítka zvonku. To navíc ještě nešlo vůbec stisknout, jak Jonáš záhy zjistil a doprovodil svůj pokus dosti nezdvořilým zasakrováním, protože tlačítko bylo zapatlané jakýmsi lepivým sajrajtem a on se od něj ulepil a teď si ruku obtížně čistil.

Kapitánka se rozhlédla po prostoře mezi nimi a domem a děla poněkud rozmarným tónem: „Tedy jak to vidím já, je otázka, jestli prostor před námi je dvorem, zahradou, skládkou odpadu či něčím jiným. Protože však neslyšíme štěkot žádného psa, vchod je pohostinně otevřený a zvonek nezvoní, domnívám se, že můžeme vejít.“

Jonáš se také rozhlédl, trochu štítivě se otřásl a souhlasil: „Důlek tady nehodlám vystát.“

Cesta od brány dělala mírnou zatáčku mezi kamením a cihlami na jedné straně a dřevem na straně protější. Mezi těmito dvěma hromadami materiálu zřejmě určeného ke stavbě a topení nechali majitelé nepříliš široký průchod.

Když jím policisté prošli, ocitli se před vchodem do domu. Ovšem i zde je čekalo překvapení. Uměnímilovný Jonáš jen zůstal překvapeně stát a užasle ze sebe vypravil: „To je tedy koruna všeho toho bordelu tady.“

Jeho mladá kolegyně se zmohla pouze na přikývnutí. Před domem totiž majitelé nemovitosti vytvořili pozoruhodné relaxační zákoutí. Na otlučených dlaždicích, které nepochybně vystřídaly několik majitelů i míst, stály dva k sobě přiražené nevelké stolky. Tedy přesněji řečeno jeden kus nábytku býval konferenčním stolkem a ten druhý ve svém mládí sloužil jako školní lavice. Kolem stolků bylo rozmístěno pět křesel. No, křesel. Tři kousky bývaly nepochybně předními sedačkami v autě. Jak Jonáš odhadoval, šlo asi o přední sedadla ze škodovky stodvacítky. Vedle nich stála dvě majestátní křesla, o kterých prohlásila zase kapitánka, že se jedná určitě o sedačky řidiče z tramvaje. Jonášovi nezbylo než souhlasit. Ke všem sedadlům byly způsobem, který nebylo radno zkoumat, pokud jste se chtěli posadit a nespadnout, přimontovány tenké kovové trubky jako nožky. Major ani kapitánka se usadit nehodlali, ovšem ani tak se raději studiu sedacího vybavení nemínili věnovat. Potahy sedaček byly dotrhané a ušmudlané a na mnoha místech odhalovaly molitanové vycpávky. Na dvou ze sedadel navíc nesmírně čistotná kapitánka zaregistrovala jakýsi divný, pohybující se hmyz. Takže raději prohlídku sedacího nábytku rychle ukončila.

Útulnost prostoru před domem dotvářely tři plastové popelnice, každá jiné barvy, menší hromádka plastových přepravek na ovoce a zeleninu, tři kola od osobního auta, každé jiné velikosti, a rozbité ptačí krmítko, vedle kterého byla otlučená smaltovaná plechová nádoba zřejmě kdysi sloužící jako nočník.

Major Jonáš se otočil o tři sta šedesát stupňů, při tom ještě jednou přejel pohledem prostor kolem nich, pokýval hlavou a konsternovaně prohlásil: „To jsou tedy lázně! Sem tak jet na dovolenou!“

Už se chystal zabušit na dveře, protože zvonek nebyl ani na vchodových dveřích domu, když ty se najednou otevřely.

...

Žena byla vysoká asi 170 cm a měla hodně zavalitou postavu oblečenou do obnošených džínů, přes které měla navlečenou volně splývavou širokou halenu šedé barvy se světle modrým lemováním.

Na nohou měla obuté jednoduché řemínkové sandály.

Nejen podle fotografie, kterou si kapitánka s majorem prohlíželi před odjezdem, bylo zřejmé, že před nimi stojí Dana Borková.

Kapitánka vytáhla z kabelky svůj průkaz SKPV, major ji následoval a kapitánka je představila: „Major Jonáš a já jsem kapitánka Kočařová. Jsme z brněnské krajské kriminálky. Předpokládám, že hovoříme s paní Danou Borkovou.“

Žena si je stále měřila nepříliš přátelským pohledem a odměřeně se zeptala: „Kriminálka? Co u mě chce kriminálka?“

Jonáš, nehledě na odmítavou reakci ženy před nimi, přátelsky zahlaholil: „Věřím tomu, paní Borková, že půjde pouze o maličkost, kterou si vzájemně vyjasníme a zase vás zavezeme domů. Myslím, že o nic vážného nemusí jít, pokud nám tedy povíte, co potřebujeme.“

Danu Borkovou majorovo uklidňování nepochybně moc neuchlácholilo a naštvaně pronesla: „Co? Co mně to tu melete? To mám jít s vámi?“

Jonáš, zdvořilost a úslužnost sama, opět mile prohlásil: „Ale, paninko, jaképak jít. Samozřejmě vás nepovedeme tady dolů k tramvaji a nebudeme na ni čekat, když jezdí teď dopoledne jednou za hodinu. Tak bychom neobtěžovali vás ani sebe. Tady kousek u altánu nám stojí auto. Zavezeme vás k nám na krajské policejní ředitelství na Kounicovu, uděláme vám kafe, popovídáme si, a když nám všechno, co budeme potřebovat vědět, uspokojivě vysvětlíte, což věřím, že jistě ano, zase vás sem zpět zavezeme. Nejsme takoví nelidé, abychom vás zatáhli až k nám a pak vás vystrčili na ulici do nepohody a nechali jít pěšky domů.“

Dana Borková se ušklíbla a ironicky řekla: „Na vaše kafe vám s prominutím seru. Raději bych si ho udělala doma sama. To mi však asi nedovolíte.“

Jonáš lítostivým tónem pronesl: „No tak odmítnout samozřejmě můžete. Jenže potom bychom museli sáhnout k násilí a to bychom, věřte mi, opravdu nechtěli. Proč se strkat, když se věc dá vyřídit mírumilovně a bez vzruchu, že ano?“

Dana Borková neochotně řekla: „Tak jo, musím se ale převléknout.“

„Beze všeho,“ vložila se komisním hlasem do debaty kapitánka, „potom bych vás však požádala, abych vás mohla doprovodit. A asi by bylo dobré, pokud byste si vzala nějaké základní hygienické potřeby a třeba rezervní prádlo.“

„To že bych se už jako nevrátila domů?“ se vzrůstajícím neklidem pronesla Dana Borková a dodala: „Co to na mě šijete?“

„My na vás nic nešijeme, paní Borková,“ zareagovala stále komisním hlasem kapitánka.

...

„To teď ani není podstatné,“ řekla kapitánka a přidala další otázku: „Co vás do ordinace po tom Novém roce přivedlo?“

„Vypadly mi měsíčky. Měla jsem tušení, že asi budu těhotná.“

„Potvrdil gynekolog vaše podezření?“

Dana Borková mlčky přikývla.

„Už jsme vás žádali, abyste kvůli záznamu odpovídala slovně,“ upozornila kapitánka Danu Borkovou.

Ta přikývla ještě jednou a potom tiše dodala: „Ano, pan doktor potvrdil, že jsem už asi v pátém měsíci. Hned mi také vystavil těhotenský průkaz.“

„Co jste dělala dál?“

„No, co bych dělala. Dál jsem chodila na kontroly, na které mě pan doktor zval.“

„Proč jste tedy potom utajila porod? Abyste nám nechtěla tvrdit, že jste porodila mrtvé dítě v bohunické porodnici, musím vám sdělit, že tu máme písemné oznámení doktora Košťála, který zjistil, že jste nerodila v žádné z jihomoravských porodnic. Doktor Košťál proto policii ohlásil své podezření na váš nejasný porod s neznámým osudem novorozence. Vašeho novorozence.“

„Já jsem však opravdu porodila mrtvé dítě v nemocnici v Bohunicích. Tak jak jsem to řekla paní Hanákové, když se u nás zastavila,“ plačtivě vyjekla Dana Borková.

Kapitánka Kočařová se postavila a důrazně na Danu Borkovou vyštěkla, spíš co nejhlasitěji, až skoro hystericky vykřikla: „Podívejte, paní Borková, nedělejte z nás prosím pitomce. Dobře víte, že lžete. A lžete hodně hloupě. V nemocnici se občas může přihodit nějaký nepořádek. Aby jim však z dokumentace vypadl porod, navíc porod se špatným koncem, kdy se narodí mrtvé dítě, tomu snad nemůžete věřit ani vy. A jen tak mimochodem, nyní jsme s vyšetřováním tohoto případu na začátku, informace z bohunické nemocnice si však samozřejmě vyžádáme také. Velice rychle tak zjistíme, jestli lžete. A pokud lžete, bude to pro vás jen horší. To si prosím uvědomte.“

Po tomto hlasitém kapitánčině expozé usoudil major, že je třeba, aby situaci trochu zklidnil. Proto pod stolem, aby jeho gesto Dana Borková neviděla, položil zlehka dlaň na kapitánčino stehno. Ta, protože s Jonášem nespolupracovala poprvé a navíc už také absolvovala pěkných pár výslechů, okamžitě pochopila, co jí chce její starší a zkušenější kolega naznačit.

Pomalu se posadila a Danu Borkovou si měřila mlčky přísným pohledem. Pravda ovšem také je, že i kriminalisté jsou lidé. A i když si jako profesionálové musí držet odstup, uvnitř je některé případy nenechají lhostejnými. Tento byl jedním z nich. To začínalo být nepochybné.

Jonáš byl mužský. Byl ovšem také rodič a děda. Osud dítěte ženy, která před nimi byla čím dál víc nervóznější a vyplašenější, jej rozhodně nenechával chladným. Desetiletí u policie jej ovšem zocelily tak, že kromě vlastní manželky jej nedokázal rozčilit nikdo a nic.

Mile se proto na Danu Borkovou usmál a otcovským hlasem jí řekl: „Podívejte, paní Borková, my to s vámi myslíme dobře. Nikdo vám tu nechce nijak ublížit ani provést něco protizákonného. Jenže musíte uznat, že vaše vysvětlení osudu vašeho třetího dítěte je poněkud vachrlaté. Poněkud dost vachrlaté. Lhát je vaše svaté právo. Zákon vám dává možnost hájit se i tím, že mlčíte nebo říkáte úmyslně nepravdu. Pokud tedy dojde k tomu, že jste obviněná z trestného činu a hájíte se před vyšetřovateli. Pokud jste nám doposud o osudu vašeho dítěte říkala nepravdu, rychle to zjistíme. Následovat bude vaše obvinění, a pokud i potom budete lhát, u soudu vám to nepochybně neprospěje. Rozhodnout se musíte sama, já bych vám však upřímně radil, abyste nám pověděla, co se doopravdy stalo. Uleví se nejspíš vám i nám. Prosím.“

Dana Borková si utřela oči do papírového kapesníčku a z balíčku, který před ní ležel, si vzala další.

Posmrkla si do něj, utřela si nos a ztěžka se rozvykládala: „No, dobře, já vám tedy řeknu, co se stalo."

...

Jak bylo majorovým zvykem, seděl za svým stolem brzy ráno, ještě dlouho před začátkem pracovní doby. Labužnicky pojídal dva obložené chlebíčky, které měl následovat do majorova žaludku ořechový koláč, což si vše koupil cestou v lahůdkách k snídani. K tomu pročítal noviny a celou tu pohodu zavlažoval silnou ranní kávou, kterou připravil, jak bylo jeho zvykem, i pro kolegyni.

Ta se vřítila do kanceláře tak rázně, že jí málem vyletěla klika dveří z ruky, a s nasupeným výrazem hodila kabelku na roh pracovního stolu, práskla sebou do své kolečkové kancelářské židle a směrem k Jonášovi zabručela cosi, co nepochybně mělo být pozdravem.

Potom uviděla hrnek s kávou, vyšlo z ní další zabručení, které Jonáš správně rozšifroval jako poděkování, a s pobaveným výrazem se na ni zadíval.

Protože kapitánka seděla stále mlčky za stolem a vypadalo to tak, že se svým laserovým pohledem snaží propálit jeho desku, Jonáš se na ni usmál a co nejmilejším hlasem se jí zeptal: „Jaruško milovaná, co se ti přihodilo? Jako starý zkušený policajt bych skoro hádal, že to včerejší rande nevyšlo zrovna podle tvých představ. Tak si tu vylej srdíčko, jsem jedno velké ucho. Udělá se ti líp.“

Kapitánka obrátila svůj pohled na Jonáše a poněkud jej šokovala razantním, leč krátkým prohlášením: „Do prdele!“

Jonášovi bylo jasné, že musí postupovat nanejvýš diplomaticky, a proto si dovolil vyjádřit mírný údiv: „Takhle obvykle mluvím já. Ty býváš za dámu.“

„Do prdele! Do prdele! Do prdele!“ zahučela kapitánka opakující svoje zásadní ranní prohlášení.

Následovalo rázné uhození pěstí do stolu a další várka morálních odsudků silnější poloviny lidstva: „Mužští jsou nebetyční sviňáci! Do hajzlu s nimi! Kurevníci jedni!“

Jonášovi bylo jasné, že se se svým odhadem neuspokojivého průběhu Jarčiny včerejší schůzky nemýlil. Zároveň, na základě své mnohaleté praxe při vedení výslechů rovněž dobře věděl, že pára se v takovém případě nejlépe upustí tehdy, když se dotyčná katastrofa slovně popíše. Někdy je třeba zahartusit, aby váš protějšek začal mluvit, jindy je vhodnější citlivý přístup. Tohle byla ta druhá varianta.

Jonáš se proto usmál jako nemluvně a co nejjemněji se jal rozčilenou kapitánku přesvědčovat: „Tak, Jaruško, neužírej se a pověz konečně, co tě včera potkalo. Snad mezi ty sviňáky a kurevníky, jak jsi nás mužské s empatií sobě vlastní popsala, nepočítáš také mě, starého dobráka a tvého věrného přítele.“

Kapitánce se poprvé toho rána objevil na tváři úsměv a už klidně řekla: „Ale to víš, Vildo, že všichni mužští hajzlové nejsou. Ty už vůbec ne.“

„Když to tak vidíš, tak konečně vysyp, co se ti přihodilo.“

Kapitánka mávla rezignovaně rukou a poprosila Jonáše. „Můžeš mně prosím, Vildo, ulomit kus toho tvého koláče? Jak jsem šla nasraná do práce, zapomněla jsem si koupit snídani.“

„Ale to víš, že jo,“ souhlasil Jonáš, „já si tady ulomím jen ten kousek, který jsem už nakousl.“

Kapitánka hladově zhltla kus Jonášova koláče, zapila jej pořádným douškem kávy a dala se konečně do vyprávění o včerejších peripetiích svého milostného života: „On je ten můj, už bývalý, sice fakt hajzl, když se však nad tím naším vztahem zamyslím s chladnoucí hlavou, ani se mu nemůžu moc divit. I když… I když ze mě neměl dělat blbku. Pokud by na rovinu řekl, že chce z našeho vztahu vycouvat, nepotěšil by mě, ale pochopila bych ho.“Jonáš pobaveně pozoroval kolegyni, ze které pomalu odcházel vztek, a s úšklebkem poznamenal: „Hádal bych, že jsi jej přistihla s jinou.“

Jarka Kočařová polkla poslední kousek koláče, poděkovala Vildovi, že ji zachránil před smrtí hladem, přikývla a jala se vnést jasno do pohnutých okolností včerejšího večera: „My jsme už měli koupené lístky do Špalíčku do kina na večer sedmnáctého.“

„Jenže ten den jsme spolu s kusem noci dne dalšího strávili příjemnými hovory s Danou Borkovou,“ chápavě přikývl Jonáš.

„No právě,“ přitakala kapitánka, „ty lístky kupoval Ríša, teda ten můj už bývalý blbec…“

Nato si kapitánka zoufale povzdechla: „Ježíši, ale když on je takový fešák…! A nejen jako právník vzdělaný, nýbrž i fakt chytrý a vtipný! Takového mužského jsem dlouho hledala!“

„Tak to ze sebe konečně vyklop, jak to bylo dál s těmi lístky do kina,“ vybídl kolegyni čím dál víc se usmívající Jonáš.

„No, tak ty lístky koupil a čekal na mě před Špalíčkem. Aspoň to teda tvrdil. A já na něj a na to kino v návalu práce zapomněla a vzpomněla si, až když volal na můj mobil. Tak jsem se omluvila a řekla mu, že půjdeme příští den a že tentokrát lístky zaplatím já. Jenže jsem podcenila papírování kolem vzetí Dany Borkové do vazby.“

„No jo,“ chápavě pokýval hlavou Jonáš, „další den jsme pak měli vazební zasedání soudu.“

„No právě, to byl ten problém, Tentokrát jsem svému bývalému zavolala, když se právě vydával na cestu do toho Špalíčku. To už jeho hlas zněl poněkud kysele. I když nevím proč. Už jsme spolu nějaký ten měsíc chodili a něco podobného se mi nepřihodilo poprvé.“

„Možná právě proto, že se to nepřihodilo poprvé,“ uštěpačným tónem komentoval Jarčino vyprávění Jonáš.

„Asi máš pravdu. Jako skoro vždy,“ uculila se kapitánka.

Dala si hlt kávy a pokračovala: „Aby to vyšlo na beton, řekla jsem mu, že v den toho vazebního zasedání se raději domlouvat nebudeme, ale že zcela určitě se už dostavím následující den, tedy to bylo včera večer. On souhlasil, jenže včera odpoledne mi volal, že zase nemůže on.“

Jonáš nedůvěřivě namítl: „Kvůli tomu jste se však asi nerozešli.“

„To víš, že ne,“ povzdechla si kapitánka, „to bych samozřejmě skousla. Já vím, že se mnou jako s policajtkou to jednoduché není. Jenže já husa, aby to naše rande klaplo a měli jsme pěkné lístky vzadu v hledišti, jsem je šla koupit ještě pozdě večer předevčírem cestou domů. A když mi ten hajzlík rande zrušil, řekla jsem si, že do kina půjdu stejně a ten druhý lístek třeba prodám.“

Jonáš začal tušit konec té historie, proto pobaveně poznamenal: „Hádám, že jsi v tom kině viděla, co jsi vidět neměla.“

„Tvé povolání, Vildo, se nezapře,“ přiznala už zase jako obvykle dobře naladěná kapitánka, „já přišla dřív ke kinu kvůli tomu lístku. Střelila jsem jej za půlku nějakému staršímu pánovi a šla se usadit do hlediště. Když už byla v hledišti ztlumená světla a běžely reklamy a ukázky z filmů, přišel ještě docela slušný dav lidí. Já je ale nijak nesledovala, protože jsme čuměla do mobilu, jelikož reklamy mě prudí a ty ukázky mě také nebraly. Pak jsem zaregistrovala, že nějakých sedm, osm řad přede mnou byly dvě dvojice, které se něžně cicmaly a film je evidentně moc nezajímal. Mě ovšem ta bondovka brala za srdce, jako ostatně všechny příběhy agenta 007, takže jsem ty párečky nesledovala.“

Už chechtající se Jonáš ironicky poznamenal: „A taky sis nechtěla drásat srdce, že jo?“

„Tak nějak,“ souhlasila kapitánka, „jenže film skončil, v sále se rozsvítilo a jedna z těch dvojic se vydala k východu ze sálu zaklesnutá do sebe, že by si jeden myslel, že jde o siamská dvojčata. Hlava mužské části toho páru mi byla nějaká povědomá, jenže světla byla rozsvícená jen tak napůl, takže mi hned nesecvaklo, o koho jde.

Venku to však bylo jasné. Přehled jsem měla dokonalý, protože ti dva se nedočkavě ještě před vchodem do sálu zastavili a dávali si tak ohnivé francouzáky, že držet v ruce sirku, od toho milostného žáru by hned vzplanula.“

„Takže sis je prohlédla a potom poslala tomu Ríšovi esemesku, že je konec,“ hádal Jonáš.

„Vildo, vždyť mě znáš, jsem holka od rány,“ rázným tónem sdělila kolegovi kapitánka. „Když ten blbec konečně vyndal svůj jazyk z pusy té slečny, nebo co to bylo za ženskou, konečně si mě všiml a koukal na mě jako bernardýn na soudek rumu. Pak zablekotal cosi, že to není, jak to vypadá.“

„No a co ty?“ pronesl Jonáš, který už vzdal pokusy tvářit se vážně.

„Co by já. Já mu řekla: ‚Ano, Ríšo, já vím, že to není, jak to vypadá. Je to ještě horší.' A pak jsem mu vší silou vlepila dvě facky. Na každou tvář jednu. On se sotva udržel na nohách, jak se mu hlava zatřepala, a pak se jen špitl ‚za co‘, a já té slečně popřála také pevnou ruku v pravou chvíli a důstojně jsem odkráčela. Než jsem tak ovšem učinila, servala jsem si z krku přívěsek, který mi před čtvrt rokem koupil, a mrskla jsem jej tomu proutníkovi s patřičně šťavnatým komentářem pod nohy.“

„Vždyť ty jsi způsobila přímo veřejné pohoršení,“ chechtal se Jonáš.

„Omyl. Vildo, spíš veřejné veselí,“ zahlaholila na závěr kapitánka, „pravda, sledovalo nás pár lidí. Ti však rychle pochopili, o co jde, a chechtali se tak jako teď ty. A když jsem se otočila, abych měla přehled, co se mi děje za zády, viděla jsem, jak ta slečna milému Ríšovi vrazila další dvě facky. Razanci těch mých sice neměly, ovšem stály za to nepochybně také. Huba toho proutníka určitě bolí ještě dnes.“

Už zvážnělý Jonáš pak poznamenal: „Jen, aby ten Ríša na tebe nepodal trestní oznámení nebo si aspoň nestěžoval u přestupkové komise.“

Kapitánka máchla svojí štíhlou pravicí a lehkomyslně pronesla: „Taky mě to v první chvíli napadlo. Jenže těžko by se rozlišovaly následky facek mých a té slečny a potom hlavně milý Richard se hodlá stát advokátem, už má před advokátními zkouškami. Silně pochybuji, že by tohle extempore chtěl nějak rozdmychávat. Jeho kariéře by asi moc neprospělo,“

„Ještě že už jsem starý na to, abych byl tvým intimním přítelem,“ pronesl už zase usmívající se Jonáš, „jsi fakt nebezpečná amazonka.“

„Jenom vůči těm, kteří si to zaslouží,“ zahrozila naoko výhružně kapitánka, „jinak jsem roztomilá jako medvídek Pú.“

Pak se podívala na hodinky a vyjekla: „Jejda, žvaníme tu a za minutu začíná porada u šéfa.“

...

Zpět na začátek stránky