Stanislav Češka - Ukradená vražda - ukázka z románu
...
Na místo se vydala hlídka z obvodního oddělení Brno-Bystrc, do jejichž rajónu
místo patřilo. Podpraporčík Nováček a nadstrážmistr Podlaha byli po té, co na místo
došli, po vystoupení ze služebního vozu, který museli nechat kousek opodál, docela
udivení, že nikdo odložené věci neukradl. Nadstrážmistr, který byl sám také totiž
příležitostným rybářem, dobře poznal, že zvlášť dva rybářské pruty, které byly
umístěné na břehu řeky, byly docela drahé. Možná tam vydržely proto, že v dohledu
se vyskytovalo pár rybářů, a tak si případní nenechavci nechali raději zajít chuť na
snadný lup.
Rybáři, kteří policisty v nedělním podvečeru přivolali, je pozdravili a se zájmem
očekávali věci příští. Už byli oba penzisté, jak policistům sdělili, ovšem doposud
neměli tu čest zúčastnit se policejního vyšetřování.
Nadstrážmistr spolu s kolegou docela pobaveně sledoval nadšené očekávání obou
seniorů. Jako člen cechu Petrova se jich zeptal: „Jak dlouho tu jste?“
Oba rybáři na sebe mrkli a hovoru se ujal ten řečnější z nich, Richard Jahoda, který
také volal na policii: „Chytáme tu ryby už od dopoledne, tak od půl desáté, páni
komisaři.“
„Já jsem nadstrážmistr a kolega podpraporčík,“ sdělil rybářům Podlaha a
s úsměvem se zeptal, když neviděl žádné ulovené ryby, „a kolik jste toho ulovili, že
jsme tak zvědaví?“
Richard Jahoda se zapýřil a už poněkud skromněji dodal: „No, pravda je, že dneska
tady ryby moc neberou. My se tedy spíš pokoušeli chytat. Ovšem úlovek není to
hlavní, důležité je být na čerstvém vzduchu. V našem věku je to dobré pro zdravíčko.
No, ale proč jsme vás volali. Občas se trochu protáhneme, to je jasné, a tak jsme si
všimli tady těch odložených věcí. A zvlášť těch dvou rybářských prutů. Když tady
ležely od rána a nikdo se k nim nehlásil, řekli jsme si, že vás bude lepší zavolat. My
jsme uvažovali, jestli vás nebo měšťáky, ale pak jsme si řekli, že vy jste větší
odborníci.“
...
Poručík Hapal se opět ptal a jeho mladší kolega se staral o záznam.
„Pane Plamínku, co nám můžete říct o Václavu Sloupovi?“
„Už víte, co s Vencou je?“ nedočkavě se místo odpovědi sám zeptal Rudolf
Plamínek.
„To zatím nevíme, pane Plamínku,“ děl neutrálně poručík, který měl co dělat, aby
udržel vážnou tvář při pohledu na dychtivého karbaníka, milovníka piva, brambůrek a
oříšků a rybáře Rudolfa Plamínka.
Když si Hapal byl konečně jistý, že zůstane velebně vážný, pokračoval ve svém
dotazování: „Abychom však zjistili, kde je pan Sloup, případně, co se s ním stalo,
musíme se ptát spolehlivých svědků, kteří pana Sloupa znají a kteří nám pomohou
svými znalostmi a rozhledem tento případ vyřešit.“
Rudolf Plamínek se nafoukl jako páv a velkomyslně prohlásil: „To jste, pane
poručíku, řekl moc pěkně. Je vidět, že jste velký a dobrý znalec lidí.“
„No vidíte,“ plácl poručík, který v té chvíli nevěděl jak jinak zastavit proud chvály
řinoucí se z přejících úst Rudolfa Plamínka.
„Tak já vám tedy povím, co vím, páni poručíci,“ důležitě pronesl Rudolf Plamínek,
„Venca byl moc fajn. Teda v kruhu kamarádů, se kterými si dobře rozuměl, byl moc a
moc fajn.
S tou jeho fuchtlí to bylo jinak. Ta jej nechápala a Venca ji musel občas lehce
proplesknout. I když mu to srdce rvalo.
A vona…
Víte, co vona na to, páni poručíci?“
Oba poručíci zavrtěli jako na povel hlavami, že jako neví, aby povzbudili Rudolfa
Plamínka k dalšímu vyprávění.
„Vona, teda Ladislava, jeho bejvalka, místo toho, aby šla trochu do sebe, tak na něj
ještě byla drzá. A pak si nabrnkla toho trochu mladšího frajera, kterej jí tloukl klíny do
hlavy, jaká je chudinka. A Venca, takovej rovnej a tvrdej chlap jí byl šumák.“
Hapal si představil, jak by asi reagovala jeho žena, pokud by se k ní choval tak jako
tomu podle Plamínka bylo mezi bývalými manžely Sloupovými a v duchu se otřásl,
protože jeho Lenka byla ženská od rány. Ovšem u Hapalů panovala až na drobné obláčky, jaké se ostatně vyskytnou v každém manželství, jasná obloha, na ní slunce
a pod tím harmonie a klid.
Ovšem v zájmu toho, aby poručík udržel plynulý tok řeči Rudolfa Plamínka, chápavě
špitl: „No, tomu by jeden nevěřil.“
Rudolf Plamínek se přece jen trochu nedůvěřivě zadíval na oba kriminalisty, ovšem
jejich obličeje vyzařovaly pochopení a touhu po dalších informacích od něj, znalce
Václava Sloupa.
...
Hrubec se zadíval svým už docela kalným zrakem na Janičku a v první chvíli se mu
jinak usměvavé a ochotné ženy zželelo. Jak byl tak opilý, začal se zpočátku propadat
do sebelítosti a s udivující dávkou sebekritiky si pomyslel, že je ožralé prase.
Pak škytl, čímž se v něm náhle probudil bohatýr, který pochopil, že srdce ženy
může získat pouze opravdový chlap.
Jaroslav Hrubec tedy zmobilizoval všechny svoje síly, pro jistotu se pevně chytil
desky stolu, povstal tak rázně, že se nárazem jeho rovnajících se nohou převalila
jeho židle dozadu, až třískla opěradlem o podlahu.
Janička byla kusem ženské. Pevné nohy, poctivé moravské boky, pevná, ne zrovna
malá ňadra a dobrých sto sedmdesát pět centimetrů výšky.
Jenže Hrubec byl vyšší ještě o dobrých deset centimetrů a vážil o pěkných pár kil
víc.
Když se postavil, obrátil se směrem k Janičce stojící u boční strany stolu, mezi ním
a Alenou.
Trochu se naklonil k Janičce, ale zase ne moc, protože přece jen mu dělalo jisté
potíže udržet rovnováhu.
„Co…, cos to řekla?“
„Netykejte mi, já vám také netykám,“ nedala se Janička a pokračovala, „chci po vás
zaplatit, co jste zatím vypili.
A potom, pokud máte dost peněz, můžete pít zase dál:“
Tu druhou větu dodala jen tak jako mimochodem, ovšem začínala v ní být malá
dušička, když pozorovala postupně brunátnějícího Hrubce, který začínal vypadat tak,
že to korespondovalo s jeho příjmením.
To už doutnající konflikt přilákal pozornost zbytku osazenstva hospůdky.“
„Janičko, potřebuješ pomoci?“ zeptal se Cyril Holáň, o kterém se dobře vědělo, že
byl na vojně u výsadkářů.
Výčepní jen mávla pravicí, jako že nic, a vedla si dál klidně svou: „Prostě chci, pane
Hrubče, zaplatit vaši dosavadní útratu.
Je na tom něco k nepochopení?“
Jaroslav Hrubec by si v té chvíli dal možná i říct. Jenže tu poslední větu o
nepochopení neměla Janička říkat. Jak okamžitě pochopila. To, že naznačila, že by
to snad Hrubec neměl v makovici úplně v pořádku, jej vybudilo ještě víc než
požadavek na zaplacení doprovozený pochybností o jeho solventnosti.
V té chvíli z odrbaného plátěného žebradla najednou Hrubec vytáhl velký nůž
s čepelí dlouhou pomalu dvacet centimetrů a zubatým ostřím a začal jím kolem sebe
mávat.
Janička při pohledu na tu impozantní kudlu na nic nečekala, obrátila se a pár skoky
se ocitla za pultem, odkud z mobilu zavolala policii.
Jenže v té chvíli vyskočil ze své židle Cyril Holáň a postavil se před Hrubce. Zařval
na něj: „Polož ten nůž na stůl, ty hajzle jeden!“
Hrubcovi ovšem alkohol dodal odvahu. Na bývalého výsadkáře hloupě zamžoural a
rozmáchl se, aby jej bodl.
To byla ovšem kardinální chyba.
Holáň sekl pravou dlaní Hrubce přes paži ruky, ve které ten držel nůž. Hrubec zavyl
bolestí, upustil nůž tak, že jej ten praštil do nártu. Naštěstí pro Hrubce rukojetí.
Naneštěstí byl však nůž hodně těžký a Hrubec měl nazuté takové hodně obnošené,
rozšmajdané botasky, které jeho nohu rozhodně moc nechránily.
Bolestí proto zavyl, když nůž přistál na jeho nártu.
Holáň na nic nečekal, levačkou udeřil velkou silou Hrubce na solar. Ten se bolestí
předklonil, načež Cyril Holáň svojí pravačkou uštědřil ještě větší silou Hrubcovi
výchovnou maxiránu do brady, čímž jej nejprve narovnal a poté poslal k zemi.
Kde Hrubec spočinul v bezvědomí.
Cyril Holáň si zamnul ruce a lakonicky prohlásil: „Tak a je po boji.“
...
Když se onoho únorového dopoledne u domu Rudolfa Brůny objevili policisté
z městského policejního ředitelství doprovázení kapitánem Vackem a majorem
Jonášem z mordparty, za kterými stáli dva specialisté z firmy GEOLSPEC, zaměřené
na geologický průzkum s vozítkem obsahujícím jejich georadar, skupinu doplňoval
jako nezúčastněná osoba, jak požadoval zákon, jeden z novolískoveckých
místostarostů Libor Voráček, jinak šéf místní pálenice.
Rudolf Brůna po otevření vstupních dveří do domu vypadal jako všechno jiné než
rozradostněný člověk.
S kyselých výrazem v obličeji si přečetl soudní příkaz k provedení domovní
prohlídky ve svém domě. Bylo mu jasné, že odporovat nemá cenu. Nepřátelským
tónem zabručel: „Tak si dělejte, co chcete. Co mám s váma, kurva, dělat.“
Nadporučík Volný se nenechal vyvést z míry a zdvořile zareagoval: „Děkujeme za
vaši ochotu, pane Brůno.“
Načež nadporučík s neméně zdvořilým výrazem v obličeji dělal, že přeslechl dost
hlasité slovo „nasrat“, které zaznělo z úst Rudolfa Brůny jako odpověď.
Pán domu se na okamžik kamsi ztratil a po chvíli se objevil s důležitým výrazem
v obličeji a trestním zákoníkem v podpaží.
Nadporučík ukázal na knihu a zeptal se: „Myslíte, že tohle budete potřebovat?“
„Máte snad něco proti, abych ten zákoník měl u sebe?“ odměřeně se zeptal Rudolf
Brůna.
„Ne, proč bych měl mít něco proti použití trestního zákoníku? Je to vaše právo,“
poznamenal nadporučík, „pokud vám to pomůže, používejte jej podle libosti.“
„To mě těší,“ zabručel Brůna a zeptal se, „mohu učinit prohlášení?“
Nadporučík přikývl. „Samozřejmě, podle libosti. Rádi si vyslechneme, co máte na
srdci.“
Rudolf Brůna se nadechl a důležitě prohlásil: „Chtěl bych tady a teď se vší vážností
prohlásit, že ve svém domě nepřechovávám žádné odcizené věci a ani nemám ve
svém domě žádnou mrtvolu, která by se tu někde měla údajně nacházet, jak se píše
v příkazu k domovní prohlídce, který jste mi předložili.
Abych dokázal svoji nevinu, rozhodně vám nebudu bránit v prohledávání svého
domu. Nemám ostatně proč vám bránit, protože jsem naprosto nevinný.
Ovšem důrazně poukazuji na to, že v případě, že vaše prohlídka bude neúspěšná,
což nepochybně bude, jak je mi jasné už předem při vědomí mé neviny, budu
důrazně požadovat, abyste vše, co při prohlídce poničíte nebo rozházíte, uvedli do
původního stavu. Zároveň s pomocí tohoto zákoníku budu kontrolovat, jestliže si
počínáte přesně podle zákona a v případě jakéhokoliv jeho porušení si na vás budu
nekompromisně stěžovat na Generální inspekci bezpečnostních sborů.
Je vám to jasné?“
Nadporučík Volný nadechl a vydechl, usmál se mile jako Ježíšek, protože mu bylo
jasné, že se jej Brůna snaží vyprovokovat a on to nesmí za žádnou cen dopustit.
Hlasem sladkým jako cukrkandl pánovi domu sdělil: „Můžete být, pane Brůno
naprosto klidný. Budeme se chovat maximálně ohleduplně, a pokud u vás
nenajdeme tělo Jaroslava Hrubce, rádi se vám omluvíme a vše uvedeme do
původního stavu.
A teď nás prosím nechte dělat naši práci.
Moc vám za to za všechny kolegy děkuji.“
A nadporučík opět zdařile dělal, že neslyšel už druhé slůvko „nasrat“, které k němu
dolétlo z úst Rudolfa Brůny.
...
Mrtvolu odkrývali postupně, přičemž opatrně odstraňovali vrstvy zeminy tak, aby
nepoškodili to, co z těla po dlouhém pobytu v zemi zbylo a nezničili tak případné
důkazy.
Vše bylo průběžně dokumentováno fotografováním i filmováním.
Kosterní nález se vyskytoval v hloubce mezi 40 až 65 centimetry pod úrovní povrchu.
Mrtvola byla uložena na pravém boku s pokrčenýma nohama.
Kosti dolních končetin, trupu a pánve byly obnaženy, bez zachovaných tkání, na
čemž mělo zřejmě zásluhu to, jak tělo pachatel zasypal
vápnem. Tělo bylo také pokryto nesouvislou vrstvou bílé hmoty, připomínající
policistům vápno a která vápnem zřejmě byla. Policisté samozřejmě odebrali vzorek
této hmoty pro laboratorní vyhodnocení.
Vpravo při stěně byla ještě zajištěna jakási textilie červené barvy.
Mrtvola byla spolu s textilií přemístěna do igelitových pytlů a vložena do rakve.
Celá tato operace probíhala v atmosféře umocněné ponurým prostředím zatuchlého
sklepa. Prostě přímo ideální prostředí pro natočení nějakého drsného filmového
hororu, jak napadlo Motla zamyšleně pozorujícího pracující kolegy. Tedy pro techniky
z OKTE i kriminalisty šlo vlastně o jejich běžnou práci, ovšem ani oni se s podobným
nálezem v podobně ponurém prostředí nesetkávali pravidelně.
Nakonec po vyzvednutí těla zůstal ve sklepě vykopaný otvor sahající od schodů až
k vnější stěně domu s malým větracím okénkem. Délka vykopaného otvoru v podlaze
sklepa byla dva a půl metru. Šíře otvoru s mrtvolou byla téměř jeden metr.
...