Stanislav Češka - Smrt poctivého lichváře - ukázka z románu
...
Poslední slova připadala pánovi domu jako hřebíky. Ostré hřebíky, které se mu zarážely do hlavy. Jedno slovo, jeden hřebík, čím dál větší bolest hlavy.
Opustit tenhle velký a světlý dům. Dům, který měl být jeho odkazem dětem. Dům, na kterém se tak nadřel i on osobně.
Přiveď na svět syna, zasaď strom, postav dům.
Děti má. Ve velké zahradě už pár stromů zasadil. Pravda, ta zahrada potřebuje zvelebit, stromy v ní však zasadil. Dům sice ještě hotový není, bydlet se však v něm už dá. Zase tak moc k jeho dokončení nechybí. A teď si přijde tady ten zmetek a zrovna teď chce zpět své peníze. Zrovna teď.
Vždyť jich má dost. Bez toho, co mu půjčil, se klidně ještě chvíli obejde. Jenže si vzal do hlavy, že neobejde. Že právě ty peníze, které mu půjčil, chce zpět. Zrovna teď, když mu k dokončení domu chybí tak málo.
Tak docela málo.
Host pozoroval hostitele přimhouřenýma očima. Tušil, co se mu honí hlavou. Četl v jeho obličeji jako v knize. Pozoroval rostoucí pobouření v jeho výrazu a začínal dostávat trochu strach.
Nebyla chyba, že netrval na schůzce někde v restauraci, jak to původně navrhoval? Nebyla chyba, že se dal přemluvit, když jej jeho protějšek při jejich posledním hovoru přesvědčoval, aby zajel sem, že tu budou mít klid?
Pozoroval obličej pána domu a začínal dostávat obavy z toho, jak se v něm začalo zračit jakési rostoucí odhodlání. Čím dál víc jej ovládal pocit, že to odhodlání je konečné a definitivní. A že by udělal nejlíp, kdyby se hned zvedl a co nejrychleji odešel.
Pak jej napadlo ještě jedno, kde je vlastně hostitelova manželka a děti? Normálně touhle dobou, v druhé polovině odpoledne, by už měli být doma všichni, celá rodina. A určitě by už na všechny v domě narazil.
Snažil se na sobě nenechat vidět obavy, které jím začaly lomcovat, a co nejklidněji, jak jen toho byl schopný, se zeptal: „Kde máš vlastně manželku a děti?“
„Co? Aha, manželka s dětmi,“ trhl sebou hostitel, „žena jela s děcky do Olympie. Koupit jim nějaké oblečení a taky chtěli jít na jakousi pohádku do kina. Vrátí se až někdy večer. Jsme tu sami.“
Tohle zjištění mu zrovna klidu nepřidalo. Byla to náhoda, že si jej sem pozval, když je dům prázdný? Řekl si, že nemá cenu nad tím hloubat a nejrozumnější bude zdekovat se.
Rozhodl se svůj odchod z tohoto domu neodkládat.
Náhle se tedy postavil a řekl: „Takže jsme si snad vše vyjasnili. Promluv si s rodinou a, řekněme, příští týden se domluvíme na tom, jak a do kdy od tebe převezmu tenhle dům.“
Podal mu ruku, a když hostitel ruky podání neopětoval, mírně se usmál. Ještě jej napadlo, je-li rozumné otáčet se zády k hostiteli sedícímu s hodně nasupeným výrazem v křesle za psacím stolem.
Potom si však řekl, že couvat ke dveřím pozpátku by vypadalo hodně blbě.
Takže se otočil a pomalu šel pryč.
Když byl ve dveřích do místnosti, uslyšel cosi jako otevření zásuvky u stolu a jakési cvaknutí.
Pak zazněl výstřel.
Chtěl se otočit, už to však nešlo. Ten výstřel byl to poslední, co host ve svém životě uslyšel.
...
V mém chlastšupleti toho rána spočíval páreček láhví calvadosu ze slavného údolí Pays d’Auge, jedna láhev kubánského sedmiletého rumu, který byl pýchou kubánského rumového průmyslu, jak na svém webu psal jeho prodejce. Potom tu stála láhev vynikající domácí slivovice od jednoho známého z Javorníku, z moravského podhůří Bílých Karpat, který chuť místních švestek mistrně přetavil do neskonale lahodné tekuté formy a konečně tam nechyběly čtyři láhve sladové whisky Laphroaig, značky mého srdce. Pravda, doma v Bystrci jsem měl zásoby poněkud větší, ovšem obsah šuplete mé žízni stačil a nebyl problém jej doplnit ze sklepa mojí vily.
Pravda také byla, že velice stresující bylo v té chvíli rozhodnutí, obsah jaké láhve ochutnat. Řídil jsem se vždy zásadou, že alkohol se nemá míchat, takže to chtělo rozhodnutí provedené s plnou odpovědností a vědomím vážnosti takové chvíle. Na chvíli jsem se zahloubal.
Už, už jsem sahal po whisky, ovšem pak jsem si vzpomněl na vůně linoucí se z láhve darované slivovice a nalil jsem si pořádnou dávku tohoto božského nektaru.
Trošku jsem upil, poválel s blaženým výrazem v obličeji ty tekuté švestky na jazyku, zavřel oči, představil si kouzelnou krajinu, kde ten nektar vznikl, a zvolna polknul. Před duševním zrakem se mi promítal švestkový háj a hrdlem se mi rozšířilo příjemné teplo, až jsem si říkal, jak je fajn stát se soukromým detektivem. Být ještě u policie a vstoupit do místnosti někdo z vnitřní kontroly nebo, nedej, bože, dokonce snad přímo z GIBS, měl bych co vysvětlovat. Takhle mi všechny tyhle komisní orgány mohou být buřt. Takže jsem usrkl té slivovičky hned ještě jednou. Švestky jsou prostě nesmírně zdravé.
...
Trvalo to necelých čtyřicet minut, než se ozvalo zaklepání na dveře sídla mé slovutné detektivní firmy.
Po mém vyzvání se dveře otevřely a Alena vplula dovnitř. Zhodnotil jsem bleskové její vizáž pohledem detektiva, kterému nic neujde. Postavu měla stejně štíhlou jako před zhruba dvaceti lety, co jsme se viděli naposled. Pouze pár drobných vrásek kolem očí a úst a už ne tak hladká kůže na krku svědčily o tom, že mě má bývalka následovala při setkání s padesátkou.
Modré šaty končící kousek nad koleny stále moc pěkných nohou nazutých do lodiček, jejichž modř odpovídala šatům, a krátké světle červené bolerko dávaly vyniknout její pěkné postavě. Bylo vidět, že na mě zřejmě chtěla zapůsobit, což se jí tedy mimochodem určitě povedlo. Kromě toho jsem si musel vzpomenout na moudrou hlášku mé už zesnulé pratetičky, že totiž „i ve starším kalendáři může být náramně dobré počtení“. V tomhle „kalendáři“ by se určitě četlo velice příjemně
Já však rychle potlačil hříšné myšlenky a po decentním přivítání podáním ruky jsem ji vybídl, aby se posadila do jednoho z křesel pro hosty před mým pracovním stolem.
Z mé nabídky občerstvení si vybrala pouze šálek espresa, které jsem promptně připravil. Pro ni i další šálek pro sebe. Dobré espreso mohu pít pořád.
Pohodlně jsem se usadil ve svém šéfovském křesle a s potěšením, které jsem se ovšem snažil nedat najevo, jsem se zadíval na Alenina výstavní lýtka, které mi předvedla, když se neméně pohodlně uvelebila ve svém křesle a přehodila si nohu přes nohu.
Smočila své temně rudé rty v šálku kávy, pozorně se rozhlédla kolem sebe a uznale pronesla: „Máš to tu moc pěkné. Zjevně se ti daří dobře.“
Pokrčil jsem ramena a přitakal: „Nemůžu si stěžovat. To je fakt.“
Potom jsem poněkud stroze dodal: „Jenže tu nesedíme kvůli mně. Sešli jsme se kvůli tobě. Vlastně kvůli tvému muži. Tak ať neztrácíme čas. Pověz mi, co se s ním vlastně stalo.“
Sepjal jsem ruce a pozorně se zadíval na Alenu. Za ta léta jsem měl dost přesný odhad v tom, kdy mě člověk, s nímž hovořím, tahá za fusekli, a kdy hovoří naprosto vážně, pravdivě a jeho případný zármutek nebo pohnutí jsou nehrané.
Alena se na mě zadívala trochu nejistě. Zavrtěla se ve svém křesle a pomalu a trochu přerývaně se mě zeptala: „Jak mám začít?“
Usmál jsem se: „Nejlepší to bude od začátku. Jak jste dlouho spolu s manželem, jak jste se seznámili, jak funguje vaše manželství, máte děti, co manžel dělá, prostě jaký je váš společný život a vaše vztahy.“
„Nevyzvídáš náhodou?“ s nepochybně nehranými rozpaky se zeptala Alena, „co kdybych se tak vyptávala na tvůj osobní život?“
„Milé děvče,“ pronesl jsem téměř otcovsky, „to je řemeslo detektiva – vyzvídat. Kdybych nevyzvídal, kulové bych vypátral. Pokud máš obavy z toho, že se snažím čmuchat ve tvé domácnosti z důvodu uražené ješitnosti, jsi úplně, ale úplně vedle. Já mám dnes svůj vlastní život, ve kterém už žádnou roli nehraješ. A nezapomeň, ty jsi přišla za mnou. Docela chápu, že ti mé otázky mohou být nepříjemné, protože jsme kdysi k sobě měli dost blízko, vlastně úplně nejblíž, jak to šlo. Jenže pokud mám něco zjistit o tvém manželovi, musím se vyptávat a občas dost na tělo. Začít musím samozřejmě od vaší rodiny.“
„Počkej, proč? To jsem pro tebe také podezřelá?“
Ušklíbl jsem se: „Proč bys nemohla být? Velká část vrahů se rekrutuje právě z nejbližší rodiny. Tím nechci samozřejmě říct, že ausgerechnet tvůj manžel je zavražděný a právě ty jsi jej poslala do věčných lovišť. Na druhé straně ovšem nemám ani důvod se domnívat, že právě ty stojíš za zmizením svého muže. Ovšem více přehledu mi do těchto otázek můžeš vnést sama, když mi osvětlíš, jak to u vás funguje. A třeba mi tak dokážeš, že jsi neměla žádný důvod svému muži něco nekalého provést.“
„No jo, máš pravdu, jsem vlastně hloupá husa, když se tu tak stavím na zadní.“
„Když si představím husu, jak se staví na zadní…,“ poznamenal jsem s mírným úsměškem.
Alena se také pousmála, vlastně poprvé, co tu seděla. A já si uvědomil, že na mě žádnou habaďůru nehraje. Jen se prostě stydí a má asi nervy dost nadranc.
...
Když se na mně oba mamlasové zadívali s údivem, okořeněným pohoršením, že odmítám pozvání pana Danka, což pro ně zřejmě bylo něco naprosto nepředstavitelného, strčil jsem vizitku do ruky tomu z nich, který po ní natáhl ruku, a dodal jsem: „Jistě se s panem Dankem na nějakém termínu domluvíme. Když mi tedy zatelefonuje.“
Oba maníci s hlubokým zájmem zkoumali moji vizitku, načež ten, který promluvil naposled, umíněně zopakoval: „To nepůjde. Co řekne pan Danko, to platí.“
Po tomto razantně nesmlouvavém prohlášení udělal krok ke mně a pevně mě uchopil za levou paži.
Jednou z mých životních zásad je to, že sahat na mě může jen moje Lucka a případně ještě nějaká sice cizí, leč lepá dáma. Ten bobek přede mnou nebyl ani jedno, ani druhé. Takže jsem jej bez předchozího varování ranou pravým zápěstím bolestivě uhodil do ruky, kterou držel moji paži.
Dotyčný jen hekl, pustil moji ruku a vyjekl: „Kurva, co si to dovoluješ?!“
Potom dodal téměř lítostivě: „A proč vůbec? Víš, jak to bolí?““
Já si v té chvíli všiml, že se vrací s taškou z nákupu naše sousedka paní Eva Voráčková. Udiveně pozorovala to představení na naší ulici a sahala po mobilu.
Já na ni jen pravou dlaní ukázal, ať je v klidu, když v té chvíli, kde se vzal, tu se vzal, ten druhý držel v ruce také elektrický paralyzér, ovšem podstatně větší, než byl ten můj za pasem. Šlo o velký model, jaký používá policie nebo bezpečnostní služby.
Plný rozhořčení se na mě vrhl se slovy: „Kurva, bráchu nebude do prdele nikdo mlátit!“
Já pochopitelně nehodlal čekat, než mě tím paralyzérem umravní. Bleskově jsem vyhodnotil situaci a množstevní, výškovou i hmotnostní převahu té dvojice přede mnou.
Jako jedinou možnost jsem v té chvíli viděl svůj oblíbený bojový kop, tedy v případě, že stojím proti chlapovi.
Jak se na mně ten valibuk tak hrnul s napřaženou rukou držící paralyzér, v poslední možné sekundě jsem jej vší silou nakopl do rozkroku.
Chlapisko se složilo k zemi se zaskučením: „Kurva proč?“
V té chvíli už držel paralyzér v ruce i brácha. U toho jsem poněkud změnil taktiku. Avšak pouze maličko. Naznačil jsem úder levačkou. Když se on trochu nachýlil vlevo, využil jsem takto odkrytého prostoru a nakopl jej pak do koulí také.
V té chvíli se přede mnou na zemi svíjeli bolestí a nadávali oba.
Nechtěl jsem ovšem nic ponechat náhodě, a tak jsem konečně i já vytáhl svůj elektrický paralyzér a oba chlapy jsem jím znehybnil. Nepřeháněl jsem to, jen jsem chtěl, aby byli nějakou dobu mimo.
V té chvíli už vedle mě stála paní Eva Voráčková a ustaraně pozorovala střídavě mě a tu povedenou dvojici na zemi. Zeptala se: „Tohle je, Stanislave, vaše běžná práce? Vždyť to je hrůza. To aby o vás slečna Lucie měla strach. Nemám zavolat policii?“
Uculil jsem se: „Jen klid, Evo. To nic nebylo. A policii nevolejte. Jednak ty dva hravě zvládnu sám. A potom mi cosi říká, že policii určitě potřebovat nebudu.“
„Opravdu nepotřebujete moji pomoc?“ starostlivě se ptala paní Eva.
Usmál jsem se na ni: „Opravdu ne. Můžete s tím nákupem jít klidně domů. Já už si ty dva výtečníky obstarám.“
Paní Eva se tedy vydala k domovu a já tušil, že večer budu mít doma zase jednou co vysvětlovat.
Oba nezvaní návštěvníci se mírně vrtěli na zemi, takže mi bylo jasné, že je musím nějak spoutat, než se mi proberou. Další dávku elektřiny jsem do jejich, byť mohutných těl nechtěl pouštět. Jeden nikdy neví.
Pouta sebou nosívám, jenže obvykle tehdy, když si beru podpažní pouzdro s pistolí. Což jsem toho dne nepokládal za nutné.
Koukl jsem se tedy do dodge toho bratrského páru a kupodivu jsem v palubní přihrádce objevil nejen kovová pouta s klíčkem, nýbrž i pistoli.
Ještě jsem auto rychle prohlédl, jestli tam nemají ukrytou další zbraň. Když jsem nic nenašel, strčil jsem pistoli do kapsy, pro jistotu k ní přidal klíček od auta, který jsem vytáhl ze zapalování, a s tím vším se pak vrátil k oběma hekajícím nešťastníkům.
Pomalu se už probírali, i když byli stále více méně mimo.
Neváhal jsem tedy, pouty připoutal pravici jednoho k levici druhého, rychle je prohledal, výsledkem čehož byly dva paralyzéry a dva vystřelovací nože hozené do mého auta.
Postavil jsem se nad ně a čekal, než s nimi bude možno pohovořit.
Když jsem ty dva pozoroval, připomněl jsem si, že mleli cosi o panu Dankovi. Hned mě to nenapadlo, taky jsem při střetu s tou povedenou dvojicí neměl vůbec čas na nějaké hlubokomyslné úvahy.
Jenže když jsem ty dva nešťastníky na silnici pozoroval, zavzpomínal jsem, jak to tehdy vlastně bylo, když jsem ještě v 80. letech těsně před tím, než jsem přišel k mordpartě, na městské kriminálce, kde jsem tehdy pracoval, dostal před soud jistého Juliuse Danka. Byl to zřejmě opravdu ten Julius Danko, na kterého jsme zavzpomínali s Milanem Horkým.
Vskutku výjimečně nadaný automechanik se zlatýma ručičkama, který ovšem tehdy bohužel své nemalé schopnosti používal především při úpravách kradených aut za účelem jejich následného prodeje. Měl totiž autodílnu, ve které pracovala část jeho příbuzných. Spolu s rodinou, tedy její větší částí, tehdy odešel Julius Danko od soudu přímo do nápravného zařízení, přičemž on jako hlava celé skupiny vyfasoval nejvíc. Pokud jsem se dobře pamatoval, bylo to šest let.
Po chvíli se, pod mým starostlivým dohledem, oba poražení bojovníci konečně probrali, s údivem zjistili, že jsou k sobě připoutaní a s námahou se posadili na silnici, kde jsem je předtím uložil, a kde naštěstí nebyl žádný provoz, neboť naše ulice je tichá a zastrčená, prostě téměř prostá živé dopravy.
Dívali se vyjeveně na sebe, kolem sebe a na mě a potom ten, který vytáhl paralyzér jako první, se, pravda už poněkud schlíple, zeptal: „Co se to s námi stalo?“
Blahosklonně jsem se usmál a odpověděl: „Byli jste, hoši, poněkud drzí, tak jste dostali ode mě na budku.“
Bylo vidět, že hoši mají sportovního ducha, protože se proti mému vyhodnocení situace nijak nevymezovali, ten druhý jen přikývl a smutně prohlásil: „To bude strejda Julius zase nadávat.“
Chvíli jsme pak na naší ulici strávili příjemnou chvilku. Oni si prohlíželi mě a já zase na oplátku je. Oni v sedě, spoutaní jako milenci a s vyčítavými výrazy ve svých tvářích. Já vestoje s ironickým úšklebkem ve svém, podle mínění některých, sympatickém obličeji.
Při tom prohlížení jsem se snažil připomenout si v duchu své, už docela dávné zážitky s rodinou Dankových. Jak jsem totiž uslyšel to „strejda Julius“, bylo mi jasné, že skutečně myslím na tu správnou Dankovic rodinu.
Hlava této dosti početné rodiny Julius byl takový patriarcha, vládnoucí pevnou rukou a požívající mezi svými nezpochybnitelnou autoritu. A i mně byl nakonec docela sympatický.
Otec Julius totiž nebyl podrazák a dokázal uznat svoji porážku. Když jsem si pro něj tehdy do jeho dílny přišel, bylo mu jasné, že spadla klec a nebyl nijak agresivní. Ne tedy, že by nám naši práci nějak usnadňoval. Přiznal vždy pouze to, co jsme mu byli schopní dokázat. Proto také dostal ten šestiletý trest. A potom hlavně také proto, že, i když škoda, kterou napáchal, zase tak astronomická nebyla, on šel sedět už potřetí. V každém případě však na každý další náš dílčí profesionální kriminalistický úspěch týkající se jeho osoby odpovídal dalším profesionálně podaným dílčím přiznáním.
Takže jsme se rozešli docela v dobrém. Naposledy jsem potom Juliuse Danka čirou náhodou potkal někdy na jaře devadesátého roku. Jak mi tehdy vyprávěl, dostal se z kriminálu ven dříve díky Havlově amnestii. Dušoval se mně tehdy, že třikrát mu kriminál stačil. A pochlubil se, že rozjíždí kdesi v Horních Heršpicích autoservis, že tam koupil jakousi nevyužívanou bývalou rolnickou usedlost s velkou stájí, ze které chce udělat halu svého autoservisu.
A navíc se mi také svěřil, že jeho sestra ovdověla, krátce po té, co se jí narodili dva kluci, dvojčata. Že bude muset sestře pomoci s výchovou obou kluků, protože ona je sice od rány, ale, marná sláva, ruka chlapa je ve výchově nepostradatelná.
Měl jsem prostě takový dojem, že ta dvojčata teď sedí přede mnou na zemi bratrsky spoutaná ocelovými pouty.
Snažil jsem se vybavit, jak se ti kluci jmenovali…
Po chvilce jsem si vzpomněl, a tak jsem se jich zeptal: „Nejste vy dva experti náhodou Tibor a Štefan Balážovi?“
Víc vyvedení z míry snad ti dva experti nemohli být. Koukali na mně jako na mimozemšťana a jeden z nich ze sebe zaraženě vypravil: „Jo, já jsem Tibor a tohle je Štefan. Jak to víte?“
Zatvářil jsem se jako kombinace Sibyly a kněžny Libuše a prohlásil, pravda poněkud velkohubě: „Já toho, milí hoši, vím… A kolik toho navíc uhodnu… To byste se divili. Třeba vaše matka se jmenuje Denisa. Ještě žije?“
„Jo a je furt stejně přísná,“ prohlásil Tibor hlasem člověka, který ví své. A který nepochybně respektuje autoritu matky.
„Takže co tady vy dva děláte?“
„Jak jsme řekli,“ stál si na svém tentokrát Štefan, „strýček Julius by s vámi potřeboval mluvit. Tak nás pro vás poslal.“
„To jste mě měli dovléct třeba násilím?“ zeptal jsem se udiveně, protože tvrdý dokázal být Julius Danko pouze k neplatícím zákazníkům, mezi které jsem bezesporu nepatřil.
„To přímo ne,“ zdráhavě začal vysvětlovat Štefan.
Když se bratr zadrhl v řeči, navázal na něj Tibor: „Strýc nám prostě řekl, ať vás určitě najdeme, že s vámi potřebuje mluvit.“
...