Stanislav Češka - Smrt místostarosty - ukázka z románu
...
O čtyři dny dřív
Ona mu zaryla své nehty do zad a Richard Nekvasil ji zase přimáčkl vší silou svých
boků k lůžku. Udělal se skoro ve stejné chvíli jako ona. Za dobu, co ji poznal, bylo to
už před časem v nočním klubu, kde pracovala, si troufal poznat, kdy to své vzrušení
pouze profesionálně hrála a kdy se fakt potkala s orgasmem.
Tiše zavyl a převalil se z jejího těla na bok a pozoroval její naběhlé bradavky a
oddychující ploché břicho.
V duchu ji obdivoval, jak dokonalé tělo měla po dvou porodech.
A v duchu si také říkal, že ke své bývalé profesi měla opravdu talent. Takový sex
zatím neměl s žádnou jinou. Ani s žádnou jinou dívkou při svých návštěvách
v nočních klubech. Ona byla prostě jediná. Jedinečná. Tedy pokud se sexu týče.
Ani nevěděl proč a vzpomněl si na manželku. S tou takový sex už dlouho neměl.
Pokud vůbec někdy. Ne, že by to s ní nebylo pěkné, ale tak vášnivá jeho žena nikdy
nebyla.
No jo, přiznal si nepříliš nadšeně. Je bohužel smutnou skutečností, že život není
jenom o sexu. I když by to bylo pěkné, kdyby byl.
Z té postele, nebo kde tyhle prima kratochvíle provozujete, musíte občas vylézt ven.
Ven do občas ošklivého a nepřátelského světa. Anebo prostě do světa, kde musíte
normálně žít. Spolu s jinými. A třeba také platit spoustu účtů.
A i když si to přiznával nerad po prozatímním soužití s tou tiše oddechující nahou
Venuší vedle něj, jeho žena nemá tak dokonalou postavu a není takový gejzír
orgasmů, jenže má zase jiné přednosti, které jsou potřebné pro život.
Třeba tolik pochopení a tolerance jako u manželky by u jiné našel těžko hledal. Ani
zdaleka mu nedělala takové scény jako ta, se kterou právě sdílel lůžko.
A především, když to společné soužití vezme čistě pragmaticky, tak v neposlední
řadě jeho život s manželkou sice nebyl plný tak intenzivního sexu té nejvyšší úrovně,
ovšem stejně tak nebyl nápor na jeho konto tak intenzivní, jako tomu bylo v jeho
nynější domácnosti.
Takže by se měl zamyslet nad tím, jestli by nebylo lepší odložit svoji mužskou
hrdost a ješitnost a neměl by se pokorně vrátit domů. Zvlášť když dobře věděl, že
manželka by nebyla proti.
Když se jí na to naposledy ptal, opravdu se netvářila odmítavě. Bylo na ní vidět, že
by jej měla ráda zpět.
On by vlastně také nebyl proti. Jenže léta utíkají a věčně vám není přáno to, co
právě s ženou tiše oddychující vedle něj prožil.
Rozum mu holt říká, aby se vrátil k manželce. Rozum ano… Jistá část jeho těla
však nikoliv.
...
Zadíval jsem se jako mlsný kocour na svoji stále štíhlou a náramně pěkně
tvarovanou partnerku. Ona mě krátce políbila, načež pomocí rtěnky dokončovala své
dokonalé a nenápadné nalíčení.
Zatvářil jsem se jako ještě mlsnější kocour a žádostivě jsem zapředl: „Musíš už
doopravdy jít?“
Lucka po mě mrskla svými modrými kukadly a zavrněla: „Copak by si přál můj
hrdinný detektiv, postrach zločinu v Brně i střední Evropě?“
„Jako by ti to nebylo jasné,“ pronesl jsem hlasem, do kterého jsem se snažil vložit
do nejvíce erotického dusna.
„Hele dobře víš, že povinnosti mě volají,“ zamávala mi Lucka před nosem
nataženým ukazovákem s perfektně rudě nalakovaným nehtem. Ostatně, jak jsem si
stačil všimnout, neméně dokonale byly nalakované i ostatní Lucčiny prstíky.
Zatvářil jsem se patřičně zklamaně a vstal ke kávovaru, když se ke mně Lucka
otočila a zašveholila: „Já bych zapomněla. Ráno, ještě když jsi spal, mi volala Lenka
Nekvasilová.“
Já v té chvíli začal soustředěně dumat nad tím, jakou kávu si v našem automatu
připravím, takže jsem Lucčina poslední slova tak úplně pozorně nevnímal, což mělo
za následek, že jsem nepříliš inteligentním tónem zabručel: „Jaká Nekvasilová?
Žádnou neznám. A Nekvasilové mě tohle ráno nezajímají. Mám chuť na dobré kafe.“
Lucka se zastavila ve svém poletování kuchyní, zadívala se na mě útrpně a
slitovným hlasem děla: „Chudáčku můj unavený, ty ještě spinkáš. A tvoje Lucinka to
s tebou má těžké.“
Zadíval jsem se na Lucku pohledem, který měl nejspíš do inteligentního výrazu tak
daleko, jako má daleko k rozumu značná část našich politiků.
Ušklíbl jsem se a zabručel: „Ňu, ňu, ňu, víš, že to tvé chudáčkování nesnáším.“
Lucka se na mě zářivě usmála. Tak, jak to umí jen ona, načež chlácholivě pronesla:
„Já za to přece, ty můj bobečku, nemůžu, že ještě napolo spinkáš a dnes po ránu
pomaleji chápeš.
Nechceš mi snad tvrdit, že neznáš moji kamarádku Lenku Nekvasilovou, manželku
našeho místostarosty Richarda Nekvasila.
Vždyť Lenka je přece tvoje spolužačka ze Šlapanic a z gymnázia na Křenové.“
Konečně jsem se probral a zabral. Zapálilo mi to, takže jsem přešel do mírného
protiútoku: „Jo, ty myslíš Lenku Křížkovou, tedy zamlada Křížkovou. To jsi měla říct
hned.“
Lucka se na mě pátravě zadívala a hlasem policajtky při výslechu pronesla: „To jsi
těch ženských měl tolik, že si svoje studentské lásky už nepamatuješ? Nebo, že by
skleróza nastupovala?“
„Ale houby skleróza,“ děl jsem nonšalantně, „když mě po ránu dáváš testy
inteligence, nemůžeš čekat zázraky. Když jsi sama navíc už, ví bůh jak dlouho,
vzhůru.“
Lenku Křížkovou, tedy jednu z našich bystrckých paní místostarostových si
samozřejmě pamatuji. Byla o dva roky mladší, ve Šlapanicích Křížkovi bydleli kousek
od nás.
A vzhledem k rozdílu ve věku byla tudíž o dvě třídy níž, než jsem byl já.
Na gymplu pak jsem s ní asi půl roku chodil, když ona byla ve druháku a já měl před
maturitou. Jenže to tak nějak, jaksi mezi námi vyšumělo.“
Dovolil jsem si ještě menší rýpnutí: „Tohle všechno však víš, tak proč mě zkoušíš?
A vůbec – jsi spokojená s výslechem?
Jenže stejně furt nechápu, proč mi Lenku předhazuješ. Je to tvoje kamarádka, já se
s ní však už léta nestýkám. Tedy pokud nepočítáš to, jak jsme do sebe
s Nekvasilovými před rokem vrazili v Městském divadle.“
Lucka pokrčila ramena a omluvným tónem řekla: „Já tě, ty můj milý Staníčku,
nezkouším. Jen jsem tě přiváděla k vědomí.“
„A proč takový drsný nátlak v sobotu dopoledne,“ namítl jsem.
Lucka se usmála a děla mile: „Ty můj medvídku, právě proto, že je sobota
dopoledne a já tě znám. Je totiž potřeba, aby ses probral, protože k nám Lenka za
chvíli přijde, a to už tu já nebudu.“ Zatvářil jsem se asi dost pitomě, protože Lucka se nahlas zvonivě rozesmála.
S pohledem vyoraného krtka jsem se udiveně zeptal: „Můžeš mi prosím vysvětlit,
proč mi domlouváš rande, a navíc s mou dávnou, dávno už zapomenutou bejvalkou?
Ty tedy dokážeš překvapit.“
„Ale já ti přece nedomlouvám rande,“ zaúpěla chechtající se Lucka.
„Tak proč sem zveš Lenku Nekvasilovou?“ otázal jsem se už zcela zmatený.
„Bože, ty můj pospávající a nechápající medvídečku,“ zavrněla Lucka, „ty snad ještě
doopravdy napolo spinkáš.
Já k nám Lenku nezvala, ona se vlastně pozvala sama, protože se mě ptala, jestli
by se u nás mohla zastavit, aby si s tebou promluvila.“
Pak se na mě Lucka opět zadívala tím svým útrpným pohledem, spráskla svoje
pěstěné ruce a rádoby nešťastně zahořekovala: „Ty snad vůbec nesleduješ, co se
v naší čtvrti děje. A že naše radnice je v současnosti poněkud paralyzovaná.“
Teprve v té chvíli se mi konečně v hlavě rozsvítilo a já si konečně uvědomil, k čemu
moje láska směřovala celou tu dobu naší, přiznávám se, že z mojí strany poněkud
složité konverzace.
Aby i Lucka viděla, že já už konečně vím, pověděl jsem: „To máš říct hned, že ti jde
o Richarda Nekvasila.“
Předevčírem navečer totiž zmizel jeden z bystrckých místostarostů, inženýr Richard
Nekvasil. V pátek při ranní poradě nám to jako novinku sdělil plukovník Jarda Motl,
můj kamarád, kdysi zástupce a nyní už dlouhá léta šéf brněnské mordparty.
Nešlo o sdělení přímo služební, nás se týkající, protože záležitost měli zatím na
starosti, jak to už v podobných případech bývá, kolegové z města, tedy z brněnského
městského policejního ředitelství.
Jarda pouze chtěl, abychom byli v obraze a také si o tom ještě speciálně se mnou
po poradě podrobněji pohovořil proto, že brněnská Bystrc je už dlouhá léta mým
domovem. Já si tu zprávu uložil do zákoutí své paměti a dále nad ní nijak
nemeditoval.
Stranu, jejímž členem Richard Nekvasil byl, jsem totiž nevolil, takže se mně
starostovo zmizení nijak osobně nedotklo. Potom, i když drby jsem nijak zvlášť
nesledoval, bylo mi cosi známo o jeho způsobu života, takže by mě jeho zmizení,
pravda pokud by bylo krátkodobější, nijak zvlášť nepřekvapilo. A v neposlední řadě
jsem určitě neměl ten pocit, že by se při mírné nepřítomnosti některého z čelných
představitelů naší městské části naše čtvrť propadla do chaosu.
Tudíž jsem díky všem výše jmenovaným důvodům Nekvasilovu zmizení nevěnoval
bližší pozornost a ani o něm po příchodu domů nemusel informovat Lucku, protože ta
již byla informována díky perfektně fungující vnitrobystrcké informační dámské
agentuře.
Takže jsem včerejšího večera pokojně usnul u jakéhosi televizního kriminálního
seriálu a posléze se odebral na lůžko, neboť Lucka se do pozdních večerních hodin
věnovala přípravě své svatby.
...
O dva dny dřív
Upřímně řečeno, Richard Nekvasil nevěděl, proč se nechal přemluvit k téhle
schůzce. Vlastně ani tak nešlo o schůzku samotnou, ale o to místo.
On se nejraději domlouval někde v nějaké příjemné hospůdce v centru Brna. Bylo to
pohodlné, pravda občas jste museli vzít zavděk MHD, ale to zase nebyl takový
problém. Byl prostě sice sportovec, ale takový městský. Volná příroda jej příliš
nelákala. To spíš posilovna, nebo když už, tak golfový areál.
Tady jste sice po cestě šli schovaní pod stromy, kousek vlevo od vás hladina
přehrady a bylo tady fakt pěkně. Zvlášť když jste minuli poslední chatu po levé
straně.
Když jej přemlouval k výletu na přehradu, pořád opakoval, že to bude fajn. Že
procházka a čerstvý vzduch udělají dobře všem.
On šel po jeho levici a pořád drmolil o tom jejich podnikání. Jenže právě proto, že šli
přírodou, tak se na ty řeči nemohl soustředit. Poslouchal ptáky a pozoroval přírodu
kolem sebe.
Prostě se mu tu líbilo. Ovšem líbilo jako na místě pro odpočinek, nikoliv pro
obchodní jednání.
Tichým šuměním na sebe upozornila kolem jedoucí loď dopravního podniku.
Užíval si to tu. Říkal si, že bydlí nedaleko odsud a vlastně tu byl naposledy před
několika lety. Že by sem měl chodit pravidelně. Ovšem na práci a podnikání se tu
určitě nebyl schopný soustředit.
Teď jeho partner stále pochodující po jeho levé straně nechal hovoru o podnikání
obecně a zeptal se jej: „Jaký máš názor na herní automaty?“
Richard Nekvasil se napolo probral z okouzlení okolní přírodou a udiveně se zeptal:
„Proč se ptáš zrovna na tohle? Vždyť v těch mých podnicích stejně žádné nejsou.“
Nekvasilův partner pokrčil ramena a pověděl: „To nejsou, jen mě to tak zajímá. Já
totiž ještě nějaké mám, a pokud by se zase poměry v tomhle směru uvolnily, třeba
bych ti je mohl nabídnout. Nechal bys je pak nainstalovat ve svém podniku?“
Udiveně se zadíval na muže po své levici a s ironií v hlase mu řekl: „Kamaráde,
nezbláznil ses tak trochu? Jako místostarosta proti herním automatům vystupuji, a ve
svém podniku bych je nechal nainstalovat? Vždyť to by se mě lidé vysmáli. A já
nechci, aby se mi smáli, že slovně proti gamblerství vystupuji a ve skutečnosti je
podporuji. Já bych ještě rád udělal nějakou politickou kariéru. Což by šlo těžko,
kdyby mě novináři vláčeli svými výplody jako toho místostarostu, který kecá a při tom
vyrábí gamblery.
A hlavně, podporuje tak duševní rozvrat těch, kteří tomuhle zlozvyku propadli a
dnes nejsou schopní starat se pořádně o své děti, které se pak s takovými rodiči
v lepším případě nebaví, v horším tomuto zlozvyku propadnou také podle jejich
vzoru. Ostatně pro příklad, alespoň si myslím, možná se mýlím, nevím, nemusíš
chodit daleko. Jak určitě dobře víš.“
V zaujetí okolní přírodou umocněném jejich debatou zapomněl sledovat doprovod
jeho partnera jdoucí po jeho pravé straně. A to, co u této osoby způsobila jeho
poslední slova. Ta o propadnutí gamblerství a o následcích tohoto nešvaru
v rodinách.
Což byla chyba. Kterou si ani nestačil uvědomit.
Po svých posledních slovech totiž uslyšel tlumené zasyčení: „Ty hajzle jeden
zkurvenej! Ty nařvanej, navoněnej zmetku! Ty si o sobě myslíš, jak jsi nóbl. A přitom
jsi jenom obyčejný nadržený děvkař. Který si i tu svoji poslední lásku musel
nabrnknout v bordelu.“
Následovalo cvaknutí, které mu připadlo jako natažení pistole a než se stačil otočit
a nějak zareagovat, zazněl výstřel a v poslední sekundě, než ztratil vědomí, ucítil
silnou bolest v zátylku.
Nekvasilův partner s vytřeštěnýma očima sledoval, jak se bystrcký místostarosta
zhroutil k zemi, kde zůstal bezvládně ležet. Pod jeho hlavou se objevila loužička krve.
Zdvihl oči od zřejmě mrtvého Richarda Nekvasila a s nevěřícím výrazem v obličeji
prohlásil: „Ty jsi naprostý kretén! Tohle snad nemůžeš myslet vážně.
Uvědomuješ si, že jsme teď totálně v prdeli?“
...