Stanislav Češka - Smrt expremiérky - ukázka z románu
...
„Takže to jste vy, ten praporčík Zábranský, který nám tady to nadělení objevil.“
Mladý policista se usmál: „Tak úplně ne.“
Potom se obrátil ke mně a dal se do vysvětlování: „Tady ta cesta, na kterou jste se, pane kapitáne, ptal, vede podél Mlýnské strouhy až skoro k rakouské hranici. Jezdívají po ní rolníci, kteří tu mají pole. Ta cesta tady před námi dělá takový skoro pravý úhel. No a dnes dopoledne se tam jel podívat tady pan Nosek,“ praporčík ukázal na ramenatého padesátníka rozpačitě postávajícího u poněkud omšelé Lady Nivy, „má tam totiž pole. No a ten tady za zatáčkou našel… Pojďte se podívat sami.“
Dali jsme tedy na doporučení praporčíka Zábranského a vydali se za ním. Po chvilce se cesta opravdu zatočila vpravo. Na břehu říčky tam byl takový rozsochatý dub, tedy alespoň jsem si myslel, že šlo o dub. S určováním rostlinstva jsem občas míval problémy. Byl to strom mohutný, který toho určitě pamatoval hodně. Nedivil bych se, kdyby pamatoval ještě Rakousko-Uhersko.
V každém případě celkové mohutnosti stromu odpovídaly jeho větve. Jedna taková vyrůstala z kmene stromu nějakých dva a půl metru nad zemí. Na tom by nebylo nic moc divného. Jenže na té větvi visela úhledně oběšená žena. Zaživa byla docela pohledná, známá a vlivná. Teď už ji pozemské starosti netížily. A navíc ji už netížily ani žádné šaty. Byla úplně nahá. A byla to ještě před necelým čtvrtrokem první premiérka České republiky Karla Moučková.
...
Já v té chvíli mrkl na Jardu, který jen usykával bolestí, mrkl na druhou stranu na Vencu, který s vyjeveným výrazem natáčel jak divý, a zároveň jsem tasil z pouzdra svého walthera.
Ujistil jsem se ve vteřině, že na ulici kromě nás a Range Roveru nikdo není, pistoli pevně uchopil do obou rukou a vystřílel po autě celý zásobník bez velkého přemýšlení. Jediné, nač jsem se soustředil, bylo to, abych střílel po pneumatikách a netrefil nikoho v kabině.
Bylo vidět, že jisté nadání ke střelbě mám. Podařilo se mi zasáhnout obě zadní pneumatiky vozu. Řidič nedokázal auto udržet v přímém směru a narazil s ním do sloupu trolejového vedení, který mírně vychýlil. Bylo zřejmé, že trolejbusová linka číslo 38 bude muset být toho rána na nezbytnou dobu nahrazena autobusy.
Starostlivě jsem se Jardy zeptal: „Dobrý?“
Ten se mezitím těžce zdvihal ze země, zkoušel hýbat všemi končetinami a naštvaně zabručel: „Ale jó, kurva, já jsem blbec. Že jsem tě neposlechl. Akorát mám naražené koleno a loket a bolí mě hlava. Docela dost. To bude v richtiku. Aspoň doufám.“
Houkl jsem na kamaráda: „Zavolej svoje lidi. A hoď mi pouta.“
Když mi dotyčný kus kovu přistál v dlani, dal jsem rázně pokyn Vencovi: „Za mnou. A furt toč.“
Potom jsem v pistoli vyměnil prázdný zásobník za plný a těsně sledovaný Vencou, aspirujícím na filmového Oskara, jsem doběhl k Range Roveru, jehož předek byl napasovaný do vychýleného sloupu trolejového vedení. Z konečné právě přijížděl trolejbus, jehož řidič okamžitě pochopil, že tímto úsekem, kde byly dráty napnuté, div že se neurvaly, by nebylo vhodné projíždět.
Zastavil svůj vůz, zvědavě zhodnotil situaci, bylo vidět, že zaregistroval pistoli v mé pravici a pouta v levici a za mnou Vencu Zemánka, který mu ukazoval svůj odznak policejní kriminální služby. Zvědavě se nás zeptal: „Co se tu děje? Jste od policie? Nepotřebujete pomoc?“
Zavrtěl jsem hlavou a kývl dozadu směrem k telefonujícímu Jardovi: „Ne, děkujeme. Kolega tam vzadu už volá posily. Vy se raději vraťte do trolejbusu, aby vám ten hajzl tady uvnitř náhodou neublížil. Člověk nikdy neví. Jo, a zavolejte dispečink, ať vám sem pošlou náhradní dopravu. Tady ten sloup se asi bude muset zase pořádně usadit. Kdybyste zkoušel projet, mohl byste strhnout dráty.“
Řidič se podíval vzhůru a prohlásil: „No jo, proto jsem taky zastavil. Já bych vás asi objel, moc moudré by to však nebylo. Tak hodně štěstí, pane komisaři.“
Kývl jsem hlavou na znamení díků a raději tomu dobrému muži nevysvětloval, že jsem pouze civil ve službách policie. To už by na něj asi bylo moc.
S připravenou pistolí, sledován trochu vyjevenými pohledy pár cestujících v trolejbusu, jsem přistoupil opatrně k levým předním dveřím do sloupu nabořeného auta.
Okamžitě jsem poznal, že naším uprchlíkem je sympaťák Martin Oulehla. Airbagy se mu už vyfoukly a poněkud otřesený, avšak jinak zřejmě nezraněný, se snažil vystoupit z auta.
Moc mu to nešlo, protože pro něj bylo evidentně obtížné rozepnout si záchranný pás. Otevřel jsem dveře, přesvědčil se, že v autě jinak nikdo není, zamířil na něj pistoli a výhružně zasyčel: „Ani se, hajzle, nehýbej!“
Oulehla zablábolil: „Jo, jo, jasný, jenom už nestřílej.“
Při tom jeho projevu se naše obličeje ocitly kousek od sebe a mě ovanul vydatný odér chlastu. Zároveň jsem si povšiml jeho silně rozšířených zorniček. Koukl jsem se vedle, kde stál Venca, a ujistil jsem se: „Točíš to, jo?
Když přikývl, zeptal jsem se Oulehly: „Ty jsi ožralý jak slíva a tomu taky nafetovaný, že jo?“
Vzor mládeže se na mě podíval nepříliš inteligentním pohledem a zablábolil: „Ani, ani, né. Jenom jsem si lokl trochu vodky.“
„Kolik jsi toho vychlastal, ty prase?“ zeptal jsem se a nebýt kamery, asi bych toho gaunera musel na místě zmlátit při vědomí toho, že Káča mohla být dva dny po svatbě vdovou.
Oulehla polkl a zajíkavě mně odpověděl: „Moc ani né, vždyť to nebyla ani celá flaška vodky. Ještě tam trochu zbylo.“
„Co to bylo za flašku? Litrovka?“
„Ale né. Jenom sedmička. A nejmíň na prst vodky tam fakt zbylo.“
„A co sis, ty hajzle jeden, vzal za fet? Koks?“ výhrůžně jsem na něj zařval.
Ten syčák se na mě podíval zdánlivě vychytralým pohledem, škytl a koktavě ze sebe vypravil: „Jak, jak, nó, jak jsi na to přišel. Já drogy neto, neužívám. Já jsem příkladný občan.“
Po tomto rádoby optimistickém prohlášení si Oulehla silně odbrkl a smrad z chlastu a ví bůh čeho, který se mu vyhrnul z úst, mě málem uzemnil.
Chytl jsem Oulehlu na límec bundy a nehledě na ten puch, který z něj táhl, co nejvýhrůžnějším hlasem spustil: „Teď jsi málem zabil mého kolegu, ty hajzle jeden. A kdybych tě nezastavil, koho bys tím svým tankem ještě nabral? Když se podívám do tvých posraných očí na rozšířené zornice, je mi jasné, že kromě chlastu jsi také napraný fetem. Tak jak to je?“
Poslední otázku jsem doslova vyštěkl. Oulehla se schoulil do sebe a plačtivě ze sebe vypravil: „Jen jsem si šňupnul dvě lajničky koksu. Víc fakt ne.“
„S tou vodkou toho je tak akorát,“ zavrčel jsem, chytil jej za klopy bundy, konečně rozepnul jeho pás a vysadil jej z auta. No vysadil, spíš vyhodil. Až šel ten zfetovaný ožrala do kolen.
...