Stanislav Češka - Případ zlomeného meče - ukázka z románu
...
Josef Hromádko kývl pravicí a zavolal na bagristu: „Tak se dej, Honzo, do toho!“ Bagrista kývl, nahodil motor a zabořil lžíci do země.
Oba Hromádkové jej při tom pozorovali.
Bagrista Honza byl se svým strojem jedno tělo. To bylo zřejmé. Díra pro základy se utěšeně zvětšovala a hromada vybrané hlíny na korbě přistaveného náklaďáku rostla.
Vtom Pepík Hromádko vystartoval k rostoucí jámě jako raketa a zakřičel: „Zastav, cosi tam je!“
Bagrista se tázavě zadíval na Hromádka seniora, neboť ten byl jeho šéfem.
Josef Hromádko pokynem ruky dal pokyn k zastavení práce.
Bagrista tedy vypnul motor a Pepík Hromádko seskočil do zatím vyhloubené jámy. Chvíli rukama rozhrabával hlínu, ale hned toho nechal a vyškrabal se ven.
Otec se jej s tázavým pohledem zeptal: „Co tam máš?“
„Vždyť se podívej, je to temeno lebky,“ odvětil Pepík.
Josef Hromádko popošel k jámě, chvíli koukal na to, co rukama před chvílí čistil jeho potomek a zasakroval: „Tak to je v prdeli. To jsme asi pro tuhle chvíli dostavěli.“
Potom polekaně pronesl: „Ale doufám, že to není nějaká oběť vraždy.“
„To, tati, možná je,“ uculil se Pepík. „Ale od pana docenta Vočadla toho už vím tolik, že tahle oběť, pokud to tedy je oběť, to zjistíme, až odkryjeme její zbytek, tu leží určitě pár set let. Já bych se nedivil tomu, kdyby až od doby Velké Moravy.“
Josef Hromádko bez valného nadšení, ale s respektem ke znalostem a zájmům svého syna zabručel: „No jo, ale to pohřebiště, ve kterém se tu docent hrabal i s tvým přičiněním, skončilo nějakých padesát metrů odsud. A docent tehdy tvrdil, že tady už asi nic nebude a my budeme moci nerušeně stavět.“
Pepík pokrčil ramena a zamyšleně pronesl: „To je fakt, velkomoravské pohřebiště skončilo kousek od nás.“
„Tak co tu potom dělá tenhle osamocený kazitel stavitelství?“ zaprotestoval Josef Hromádko.
Pepík se zaculil: „Já nevím. To možná zjistíme, až to tady odkryjeme celé. Co mě ale napadá…“
Táta chvíli zvědavě pozoroval svého zamyšleného syna.
Když se Pepík neměl k pokračování a stále přemýšlel, Josef Hromádko jej se zvědavostí v hlase vybídl: „Tak, se vyžvejkni, synku můj. Co tě napadlo?“
Pepík se probral ze svého zadumání a pobaveně poznamenal: „Už ti nevadí zdržení? A zajímá tě, na co jsme tu narazili?“
Josef Hromádko sledovaný pobaveným úsměvem svého zaměstnance bagristy Honzy Vybírala s pokrčením ramen prohlásil: „Víš, synku, jsem rád, když neděláš hovadiny, jako spousta tvých vrstevníků. A když tě baví takovéhle věci, stojí mi to za to zdržení. A hlavně když vidím to tvé nadšení, tak jsi mě taky nakazil.“
Pak ještě Josef Hromádko dodal: „Třeba vstoupíme do učebnic historie.“
Potom se otec znovu zeptal syna: „Tak co tě napadlo v souvislosti s tím pohřbeným?“
Pepík pokrčil ramena: „To opravdu uvidíme, až jej odkryjeme. Ale pokud je ten člověk z doby Velké Moravy, třeba to bude nějaký provinilec. A proto je pohřbený mimo normální hřbitov. To se tak tehdy dělávalo.“
Bagrista otevřel dveře kabiny svého stroje dokořán a s mírnou ironií pronesl:
„Pánové, těší mě vaše chvíle rodinného štěstí. Akorát bych si dovolil připomenout, že tu sedím v téhle potvoře a vedle nás zahálí náklaďák s hlínou na korbě. Co s tím vším? Řidič od náklaďáku tu není, ale co já? Mám počkat, nebo jít domů? Nebo jet dělat díry jinam?“
Josef Hromádko se zadíval tázavě na syna: „Teď rozhodni ty. Ty jsi tu za odborníka na lebky v zemi.“
„Sám se v tom vrtat nebudu, abych neudělal víc škody než užitku,“ sebekriticky pronesl Pepík. „Docent Vočadlo tu dnes je, tak pro něj zaběhnu, ať rozhodne on. Jasné je jedno, tohle bude chtít archeologický průzkum.“
Pak se Pepík pleskl přes čelo a sebekriticky pronesl: „Jsem to ale vůl. Od čeho máme mobily.“
Nato seskočil Pepík znovu do jámy, vyfotil tam jejich nález, poslal jej v ememesce docentovi a hned nato mu zavolal.
Po krátkém leč vzrušeném hovoru oznámil: „Docent tu hned bude.“
Nedočkavý docent, který bavíval okolí tím, že u některých, obzvláště vydařených výkopů se choval jako zvědavý kluk, opravdu za chvíli brzdil svoje auto u Hromádkových. Jen zapištěly brzdy, jak se nedočkavý docent přiřítil. K výzkumné základně u muzea to bylo necelý kilometr, ovšem docentovi se nechtělo čekat tak dlouho, než by k místu nálezu došel pěšky.
Docent se rychle pozdravil s přítomnými a vzrušeně se zeptal: „Tak, kde máme toho našeho mrtvého?“
Pepík jej zavedl k vykopané jámě.
Docent do ní vlezl za Pepíkem a chvíli si pozorně prohlížel odkrytou část lebky sledovaný Pepíkem.
Docent přijel vybavený malou lopatkou, smetáčkem a štětcem, které sebou vozil vždy, chvíli odhrabával hlínu kolem lebky, až odkryl částečně její horní část.
Chvíli si nález prohlížel téměř zamilovaným pohledem a nakonec prohlásil: „Tohle bude nejspíš kostra z velkomoravské doby. Ale než to budeme moci říct naplno, musíme ten hrob odkrýt celý.“
Josef Hromádko se podrbal za pravým uchem a rozpačitě se zeptal: „Víš, Hynku, že si vaší práce vážím. Ale taky bychom tu potřebovali stavět. Na jak dlouho to odkrývání vidíš?“
Docent Vočadlo pokýval hlavou: „Záleží na tom, Josefe, jestli tu leží jenom tady tenhle pohřbený, nebo tu bude víc hrobů.“
A docent, evidentně zaujatý objevem Hromádkových zmlkl a zadumaně si prohlížel místo nálezu a jeho okolí.
...
Potom se kněz zeptal: „Mám tedy tuto naši debatu chápat jako tvůj souhlas s cestou tvého syna za poznáním?“
Přemil trochu váhavě přikývl: „Neříká se mi to lehce, ale musím uznat, že máš, Udalrichu, pravdu, pokud jde o mého syna. Studia v Kolíně, Římě a Konstantinopoli, která pro něj můžeš zprostředkovat, mu mohou opravdu prospět.“
Udalrich dodal: „Dobře však víš, že já při těchto plánech nemyslím pouze na prospěch pro Slavomíra. Tvůj syn je jeden z těch, kteří se rodí zřídka. A nechci se mýlit. Myslím si však, že vykoná velké činy pro naši zem. Troufám si tvrdit, že někdo tak schopný jako on se tu už hodně dlouho nenarodil a hodně dlouho zase nenarodí.“
Přemil se zadíval trochu udiveně na kněze a s jistými rozpaky poznamenal: „Něco takového jsi mi, milý Udalrichu, o mém Slavomírovi ještě neřekl.“
„Neřekl, to je pravda,“ přikývl kněz. „Myslím si to však hodně dlouho. Vlastně od té doby, co ještě docela malého Slavomíra začalo bavit učení. Když jsem pozoroval, s jakou lehkostí nasává ten chlapec nové vědomosti, jaké logické otázky klade, jak dokáže přemýšlet o tom, co se dozvěděl, začal jsem chápat, jak talentovaného chlapce mám ve své škole.“
Přemil ještě s většími rozpaky pronesl: „Až mě lekáš, milý Udalrichu. A pokud máš pravdu, začínám si říkat, jestli se nemám o Slavomíra tím víc bát a nechat jej doma.“
„Víš, milý Přemile, pokud má květina naplno vykvést, musí se jí dostat všeho, co potřebuje. A také si musí na záhonu vybojovat své místo na slunci,“ pronesl s nejvyšší vážností Udalrich.
„To máš jistě pravdu,“ nejistě pronesl kníže. „Jenže jak moc je těžké takovou květinu zašlápnout?“
„A ty si myslíš, že pokud syna budeš držel v Dolnogradu, uchráníš jej od nebezpečí?“ zeptal se Udalrich.
„Asi bude menší, než když se bude toulat po světě,“ opět nejistě namítl Přemil.
„Dobře víš, Přemile, že tvého syna miluji stejně jako ty,“ vážně pronesl Udalrich.
„Vlastně se tak trochu cítím jeho, jak bych to pověděl, jeho skoro otcem. Nebo pomocným otcem, podobně jako Mnislav, protože jediným skutečným Slavomírovým tátou jsi samozřejmě ty. A proto bych jej nikdy nevehnal do opravdového nebezpečí. Jenže na druhé straně jej nemůžeš věčně držet doma pod zámkem. Tvůj syn se nevyhne třeba lovu. A pokud nebude obratný, jednou třeba včas neuskočí před divočákem a neštěstí bude hotové. A protože jsi Slavomíra vychoval k úctě a lásce k rodné zemi, jistě se za svůj život mnohokrát střetne s mečem v ruce s Franky, kteří nás ohrožovali, ohrožují a ohrožovat budou. A potom stačí jeden náhodně letící šíp, kořen, o který zakopne Slavomír v litém boji, malá nepozornost… A budeš oplakávat svého syna.“
„Ty mně, Udalrichu, naháníš strach,“ namítl Přemil. „Jaký je tedy tvá rada pro to, aby se Slavomír dožil vysokého věku a dělal mi radost, dokud budu na světě?“
Kněz se usmál a laskavě řekl: „Není to žádné tajemství, které by ti, kníže, bylo skryto. Především musí mít Slavomír trochu toho štěstí. O to můžeme pouze prosit Boha a pouze Bůh nám může dát takové životní štěstí, které nám pomáhá projít těžkými a obtížnými etapami našeho bytí na této zemi.“
Kněz učinil krátkou pomlku, výstražně zdvihl pravici s napřímeným ukazovákem a pokračoval: „A potom se každý musíme o svůj život zasloužit. V případě knížecího syna, jakým je Slavomír, tomu jistě pomohou jeho vzdělání a nabyté životní zkušenosti, proto jeho studijní cesta po Evropě. A samozřejmě musí být silný, mrštný a zručný v zacházení se všemi zbraněmi. O to se postaral Mnislav a vlastně stále stará. Tím vším chci říct, že Slavomírova cesta za zkušenostmi jen pomůže tomu, aby se z něj stal jednou velký moravský kníže, který bude pravou a silnou rukou a chytrou hlavou každého moravského vládce.“
Přemil se usmál: „Mluvíš, Přemile, jako obratný kněz.“
Když Udalrich už už otevíral ústa, Přemil jej gestem pravice zastavil a rovněž
s úsměvem rychle řekl: „Já vím, ty jsi přece kněz.“
Udalrich svá ústa zavřel a Přemil dodal: „A kromě toho, že jsi kněz a velice moudrý kněz, máš také samozřejmě pravdu.“
„Takže, definitivně, pošleš Slavomíra na studia do ciziny?“ zeptal se Udalrich.
„Pošlu,“ přikývl Přemil. „Připravím pro Mnislava dostatek peněz, aby se Slavomírem na cestách nestrádali a také, aby Slavomír mohl vystupovat jako ten, kdo také je, knížecí syn. A když to bude nutné, třeba jim pošlu po některém z našich kupců cestujících po světě další prostředky.
Udalrich k tomu dodal: „Já jsem očekával toto tvoje rozhodnutí, Přemile, a už mám pro Slavomíra přichystané doporučující dopisy. Ten první je pro mého přítele, kolínského arcibiskupa Hilduina , kdysi mého spolužáka. Žádám jej v něm, aby se
ujal obou poutníků a osobně dohlédnul na Slavomírova studia ve škole při kolínském arcibiskupství.“
„Myslíš, že ti Hilduin vyhoví?“ zeptal se s údivem a obdivem Přemil, který věděl, že jeho církevní správce je vzdělaný muž s pozoruhodnými styky a známostmi, ovšem přesto jej Udalrich nepřestával udivovat.
Kněz vážně přikývl: „Nepochybuji o tom, že mi Hilduin vyhoví. Přesto, že patří k nejvýznamnějším a nejvlivnějším osobnostem Franské říše, na staré přátele a spolužáky nikdy nezapomíná. Pravidelně si vyměňujeme listy po kupcích, kteří putují mezi našimi zeměmi.“
Přemil pobaveně poznamenal: „Není známost s Hilduinem také jedním z důvodů, proč tak úspěšně vzdoruješ Hartwigovi?“
Udalrich se zaculil: „Musím se ti přiznat, že to jediný důvod není, ale jeden z více důvodů ano. A rozhodně ne nepodstatný důvod. Hilduin byl také dvorním kaplanem císaře Ludvíka Pobožného a je významným spisovatelem a kronikářem, což víš dobře sám. Má opravdu velký vliv ve Franské říši a protože, jak jsem řekl, na kamarády nezapomíná, ani Hartwig si na mě nedovolí to, co si dovolí k jiným.“
„Tak to ti jsem vděčný za Slavomíra,“ řekl Přemil.
Udalrich mávl rukou: „To je maličkost. Známé mám i v Římě u papežské kurie a v Konstantinopoli u císařského dvora znám Fótia, významného úředníka. Ti v Římě sice nejsou tak významné osobnosti jako Hilduin nebo i Fótios, mají však také dostatečný vliv, aby pomohli Slavomírovi s jeho studiem. A vzhledem k tomu, že chlapcova cesta bude trvat jistě několik let, během kterých může dojít ke změnám na papežském stolci i v Konstantinopoli, jsem připravený poslat Slavomírovi dodatečně další doporučující dopisy. To není žádný problém.“
„V tom případě můžeme zavolat Slavomíra a Mnislava, kterých se to týká nejvíc,“ řekl s pohnutím v hlase Přemil. „Asi abych se připravil na to, že v příštích dnech mne syn na pár let opustí.“
Přemil se zvedl se slovy: „Jdu zavolat Slavomíra.“
Potom kníže s úsměvem dodal: „Pro tuto chvíli musí hoch svoje miliskování přerušit.“
Kníže ani nestačil domluvit a otevřenými dveřmi k nim dolehlo dívčí zaječení, načež mlaskla hodně hlasitá facka, kterou doprovodilo hlasité a vyčítavé zvolání: „Aby sis zapamatoval, že mi nemáš sahat pod šaty, když ti to nedovolím!“
Kníže s Udalrichem se na sebe pobaveně zadívali a oba rychle vyšli ze dveří. U lípy se jim naskytl pohled na mírně rozvaděnou dvojici. Jana stále před Slavomírem s napřaženou pravicí a měřila si mladíka pobaveným pohledem, kterým sledovala, jak si mnul poněkud zarudlou levou tvář.
Slavomír rozpačitě mumlal: „Tak se nezlob. Já jsem si myslel, že se ti to líbí.“
„To sice ano,“ dělo tvrdohlavě děvče. „Ale budeš mi to dělat, když já budu chtít a kde já budu chtít. Což bude někde, kde nás nikdo nevidí. A to tady není.“
...
Tahle historie začala jedné slunečné neděle. Slavomír se už cítil v Kolíně poněkud osamocený a citově vyprahlý.
Se svojí poslední milenkou, dcerkou z bohaté kolínské měšťanské rodiny se rozešel už víc než před měsícem, když se její snoubenec vrátil z obchodní cesty po Porýní a ona dívka se zase vrátila k onomu snoubenci, který se konečně rozhoupal a požádal ji o ruku, což Slavomír neměl v úmyslu ani náhodou.
Slavomír proto správně usoudil, ostatně nebylo to poprvé, že nejlépe potká nějakou zajímavou dívku na pravidelném velkém nedělním trhu u kolínského dómu.
Slavomír pomalu bloumal tržištěm tam a zpět a prohlížel si dívky a ženy, které jej míjely. Najednou si všiml drobné dívky s ďolíčky ve tvářích, blonďatými vlasy, nevelkými, ovšem pěkně boubelatými ňadry a stejně boubelatým zadečkem.
Prostě postavička, jaká se Slavomírovi hned líbila a, tak říkajíc, padla mu do oka. Dokonale vytvarovaná postavička s náramně rozkošným obličejíčkem. Slavomír se prostě ve chvíli zase, nebo spíš opět zamiloval. Až po uši a přímo bezhlavě.
Slavomírův oceňující pohled s nesmírným potěšením popatřil na krásném stvoření, které si s nevelkým z proutí pleteným košíkem přes ruku prohlíželo výrobky šperkařů na trhu.
Slavomír dívku chvíli nenápadně sledoval a přemýšlel, jak to navléct, aby se s ní seznámil.
Bylo mu však trochu divné, že dívka po tržišti chodí samotná. Byla mladičká, mohla mít tak nejvíc o rok méně než Slavomír. Ale podle jejího oblečení to musela být dívka z velmi bohatých kruhů. Jak Slavomír odhadoval podle jejího vzhledu, nejspíš patřila do některé místní bohaté kupecké rodiny.
A takové dívky byly samostatné doma na Moravě, ve městě jako Kolín však buď chodily ve skupině stejně starých svobodných dívek nebo měly nějaký starší, důstojný doprovod. Matku, tetu, případně alespoň služebnou. Pokud šla taková bohatá, vznešeně vypadající žena sama, znamenalo to jediné, že je totiž vdaná. A i tehdy ji obvykle doprovázela služebná.
Ale na vdavky se to drobné, boubelaté stvoření Slavomírovi přece jen zdálo příliš mladé.
Slavomír se ještě nějakou dobu pečlivě rozhlížel, jestli onu dívku někdo nesleduje z trochu větší vzdálenosti. Kdyby alespoň on měl někoho ochraňovat, dával by si pár kroků odstup, aby ml lepší přehled a mohl tak dotyčnou osobu bezpečně ohlídat a zajistit její bezpečí.
Chvíli ještě za dívkou chodil a pozoroval její okolí, ale nikoho, kdo by na dívku dohlížel nebo ji doprovázel, si pří vší snaze nevšiml.
Slavomír už byl přesvědčený, že ta dívka po tržišti opravdu chodí sama. A že je to sice trochu divné při jejím mládí, ale bude to tak. Nejedná se o svobodné děvče, nýbrž o mladinkou, krásnou vdanou paničku. Což bylo pro Slavomíra samozřejmě zajímavé. Takovým ženám dával přednost. Protože vdaná paní svého milence, alespoň většinou, nenahání do manželského chomoutu a takové milostné rozptýlení pro oba účastníky bývá opravdu rozptýlením bez dalších požadavků a následků. A pokud už se takový následek, tedy očekávání narození dítěte, dostavil, byl tady manžel, aby se stal šťastným otcem.
Slavomír si už říkal, že prostě a jednoduše dívku zdvořile osloví. Byl přesvědčený, že je na tržišti sama, tak co by se mohlo stát. Maximálně jej odmítne. To jej sice nepotěší, ale tětiva luku mu kvůli tomu nepraskne. A i když se mu to obvykle nestávalo, protože se dívkám a ženám líbil, nebylo by to poprvé a bohužel zřejmě ani naposledy.
Když v tom zasáhla náhoda. Dívka, dívajíc se po stánku jednoho šperkaře, přehlédla kámen vyčnívající z hrbolaté dlažby náměstí, zakopla o něj a v úleku upustila svůj košík na zem.
Slavomír, jako když po něm střelí několika šípy naráz, vyrazil jako zajíc a než dívka získala rovnováhu, už jí podával ze země její košík: „Prosím, ctná a krásná panno.“
Dívka se po urostlém mladíkovi ohlédla nejprve překvapeně. Když se na chvíli zahleděla do jeho očí, které si ji měřily pohledem plným vášně, s úlekem, dost možná pohotové předstíraným, sklopila své řasy k zemi a špitla: „Děkuji ti, pozorný pane.“
„Pro tebe bych udělal vše, ctná panno,“ kul Slavomír železo, dokud bylo žhavé. Dívka se tentokrát na chvíli pozorně zahleděla do Slavomírových očí a stydlivě pronesla: „To ctná by, pane milý, sedělo. Panna ale nejsem, jsem vdaná paní:“ Slavomír udělal hlavou drobnou úklonu a představil se: „Slavomír z Dolnogradu, velmož moravský, syn knížete dolnogradského, ctná paní. A to, že jsi paní, by snad mělo vadit?“
Dívka také naznačila drobnou úklonou hlavy pozdrav a představila se: „Ida, manželka Herberta z rodu Schneiderů, největšího obchodníka s látkami v Kolíně a předsedajícího rady spravující naše město. “
Slavomír znovu na znamení úcty sklonil hlavu a pronesl: „Je mi neskonalou ctí.“ Dívka si mladíka prohlédla znovu, důkladně a tentokrát od hlavy až po nohy a to několikrát. Potom se uculila a špitla: „To že jsem paní, znamená, že jako ctnostná paní, dbalá svých povinností, respektuji a vážím si svého manžela. A milu… Vlastně jsem mu…“
Na chvilku se zarazila a nakonec pověděla: „Prostě si jej vážím a ctím jako svého manžela.“
Slavomír se Idě zadíval zkoumavě do očí a opatrně se zeptal: „Já ti, paní, snad rozmlouvám úctu nebo snad lásku k tvému manželovi?“
Idě se poprvé rozsvítily v očích veselé ohníčky a s hranou koketérií tiše řekla: „To jistě ne. Proč jsi mě, pane, však oslovil?“
Slavomír dvorným tónem odvětil: „Abych ti podal košík, který vypadl z tvé krásné a něžné ručky, milá paní.“
Když se Ida po Slavomírových slovech na mladíka zadívala pohledem, ve kterém se zračila jednak mírná nedůvěra a jednak z něj také bylo zřejmé, že se jí mladík líbí, Slavomír se bez zaváhání zeptal: „Mohu mít také dotaz, milá paní?“
Ida, která najednou v obličeji lehce znachověla, Slavomírovi odvětila: „Jen se ptej. Pokud budu znát odpověď, ráda odpovím.“
„Řekla jsi před chvílí ‚vážím si a ctím svého manžela. A jsem mu…‘ Co jsi mu, to jsi už nepověděla. Něco dlužná? Nebo věrná? Nebo něco jiného?“
Ida zrozpačitěla: „Musím ti na tvoji otázku odpovídat?“
„Samozřejmě nemusíš,“ řekl Slavomír. „Já tě nemohu a ani nechci nutit k odpovědi.“
„A proč tedy kladeš své otázky?“ trochu nejistě se otázala Ida.
Slavomír se rozhodl nechodit kolem horké kaše a rychle, bez rozmýšlení odvětil: „Protože se mi, Ido milá a krásná, moc líbíš. Jsi ta nejkrásnější žena, jakou jsem doposud potkal.“
Nach v Idině obličeji se změnil v temně rudou barvu. Dívka zajíkavě pověděla: „Přivádíš mě do velkých rozpaků, milý Slavomíre. A abych ti odpověděla. Prostě svého manžela miluji. Ale tak jak tomu je u manželů, kteří mezi sebou mají velký rozdíl ve svém stáří. Takže si jej vážím. Jeho dobroty, velkorysosti a moudrosti.“
„Pokud to nebudeš považovat za neomalenou otázku,“ rozpačitě ze sebe vypravil Slavomír, „kolik let je tobě a kolik tvému manželovi?“
Ida rozpačitě špitla: „Mně je sedmnáct let a mému manželovi šedesát roků.“
„Nechci být opakovaně neomalený, ale proč ses vdala za muže o tolik let staršího?“ zeptal se Slavomír.
„Má rodina Herbertovi i jinde dlužila spoustu peněz,“ ostýchavě pomalu řekla Ida. „Já jsem se Herbertovi moc líbila, tak nabídl mým rodičům, že když svolí k naší svatbě, jejich dluh smaže a zaplatí.“
Potom mladá žena rychle dodala: „Ale na Herberta si určitě nemohu stěžovat. Je na mě moc hodný a zahrnul mě bohatstvím a luxusem. A moc by si přál dítě. Byl ženatý už dvakrát, ale děti nemá. S první ženou měl dvě děti, které přežily jen pár dní a druhá manželka mu zemřela při porodu a dítě se narodilo mrtvé. Takže by se konečně se mnou rád dočkal otcovského štěstí.“
Slavomírovi bylo najednou líto, že začal Idu zpovídat. Takto se jeho avantýry normálně nevyvíjely. Obvykle to bylo tak, že si byli s nějakou dívkou, či paní sympatičtí, navzájem si dali trochu radosti a zase se rozešli.
Tady Slavomír, který si z života nedělal velký problém, najednou vycítil jakousi vnitřní bolest a smutek u Idy, která před ním najednou stála celá posmutnělá. Až jej to křehce vypadající stvoření začalo dojímat.
...
Zaplatili, dopili víno a kolem Theodora, hluboce se jim uklánějícího, vyšli na ulici. Oba se nadechli vlahého večerního vzduchu, který pomalu chládl, protože na město zvolna sedala noc.
Vydali se krokem na obvyklou cestu do jejich dočasného domova, do falce. Náměstí kolem dómu bylo jen spoře osvětleno hvězdami na obloze, polovinou měsíce a světlem tu a tam zářícím z oken domů.
Když procházeli kolem ústí třetí ulice na náměstí, měřeno od ulice, na které stál šenk „U ohlodané kosti“, uslyšeli odsud tlumený hluk, který zněl jako souboj.
Málem by si toho nevšímali, protože obvykle nebylo radno plést se za noci do sporů v kolínských domácnostech.
Domácí hádky se vyřizovaly doma, mezi zúčastněnými, jichž se záležitost týkala. A teprve tehdy, když se nedokázali domluvit, nastupoval k prosazení práva a pořádku rychtář dosazený v Kolíně králem, jinde případně i šlechticem spravujícím dané území.
V tomto případě však najednou zaslechli slábnoucí volání o pomoc a cinkot střetávajících se čepelí, svědčící o tom, že se jedná nikoliv pouze o hádku, případně o spor okořeněný mlaskajícími fackami, nýbrž o souboj ozbrojený.
Slavomír s Mnislavem se na sebe podívali a Slavomír napůl navrhl, napůl se zeptal: „Podíváme se, o co se jedná?“
Mnislav pokýval neurčitě hlavou a řekl: „Ale ano, někdo volal o pomoc. Podíváme se, o co jde. Třeba zachráníme něčí život. A pokud bychom si sami neporadili, zaběhneme do falce a přivedeme vojáky.“
Slavomír opatrně nakoukl za roh do ulice a uviděl tam světlo vycházející ze čtvrtého domu směrem od dómského náměstí.
Ukázal tím směrem Mnislavovi, který šeptem řekl: „To je obchod pasíře a zbrojíře Pilgrima. Vím to, protože mi dával nové nákončí na opasek.“
Slavomír přikývl: „Máš pravdu, to je ten starý pán. Už sám zbrojířské řemeslo nedělá. Dnes už jen obchoduje se zbraněmi a pasířským zbožím. Ten hluk se ozývá odsud.
Mnislav přikývl: „Je to tak, sám z řemesla už dělá jenom malé opravy, jako byla ta výměna mého nákončí. Vím z hovorů u Theodora, že to byl moc šikovný řemeslník. Jenže léta holt nezastavíš.“
Pak se ještě na chvilku zaposlouchali do hluku vycházejícího z Pilgrimova domu.
„Že by Pilgrima přepadli?“ zeptal se Mnislav.
„Dost bylo rozmýšlení. Podíváme se,“ rozhodl rázně Slavomír.
Venku nikdo nebyl, takže opatrně, několika skoky doběhli ke vchodu do Pilgrimova obchodu.
Slavomír, opatrně nakoukl do obchodu dveřmi a Mnislav oknem, protože okenice nebyly zavřené.
Ve světle svící osvětlujících svým mihotavým světlem místnost, viděli, že přes pult ležel zakrvácený Pilgrim, který slabě volal o pomoc.
Na zemi leželi dva zřejmě mrtví vojáci, oblečení v černých halenách a černých kalhotách. Jeden měl zakrvácenou ránu do srdce, druhý měl zase rozpárané břicho.
V místnosti bylo ještě dalších pět mužů. Čtyři, zřejmě druhové těch dvou mrtvých na podlaze, protože byli také oblečení v černém, a proti nim stál podsaditý pořízek, který byl o něco menší než vytáhlý Slavomír. Měl však mohutnější trup i končetiny a kulatou, na tehdejší dobu neobvykle nakrátko ostříhanou hlavu umístěnou na krátké a silné býčí šíji. Kulatý obličej měl orámován světle ryšavým, krátce střiženým vousem, jehož barva odpovídala i barvě vlasů a obočí. Pořízek měl silně vypracované svaly, což bylo vidět na odkrytých částech těla.
Pilgrim, který byl zesláblý ztrátou krve a ztrácel pomalu, ale jistě vědomí, si všiml Slavomíra a Mnislava ve vstupních dveřích, ve kterých se oba zastavili, pozorujíce místnost. Z posledních sil ukázal na ryšavého pořízka a slábnoucím hlasem zaúpěl: „Pomozte mu, prosím…“
A Pilgrimova hlava klepla o pult, jak její majitel definitivně ztratil vědomí.
Bylo zřejmé, že pokud by se Slavomír s Mnislavem neobjevili, ryšavý pořízek by brzy následoval Pilgrima. Přesila, proti které stál, byly příliš velká. Ryšavec držel meč v levici, protože z pravice krvácel a další krvácející ránu měl na levém boku.
Byť čtveřice mužů v černých halenách byla plně zaměstnána nerovným bojem s ryšavým hromotlukem, neušla jim poslední Pilgrimova slova.
Bylo vidět, že černí vojáci nebyli žádní pouliční lapkové, ale dobře vycvičení vojáci. Jeden z nich se dále věnoval boji se slábnoucím ryšavcem a zbylí tři se obrátili ke Slavomírovi s Mnislavem.
Ti tři černí vojáci okamžitě zaútočili, takže Slavomírovi s Erikem nezbylo, než se s nimi dát do boje.
Ten, kterého osud přisoudil mladému Slavomírovi, byl zřejmě velitelem celé šestice, jak si mladý, ale Mnislavem dobře vycvičený mladík stačil všimnout. Měl totiž nejcennější meč s hlavicí a rukojetí jílce zdobenou zlatou a stříbrnou tauzií. Kromě toho měl také kolem krku stříbrný masivní řetízek, na kterém visel velký stříbrný kříž, jak bylo vidět ve výstřihu jeho haleny.
Jednou z věcí, kterou Mnislav při bojovém výcviku učil svého mladého svěřence, bylo to, aby si během pár okamžiků dokázal vrýt do paměti různé podrobnosti o protivnících, kteří stojí proti němu. A podle těchto podrobností pak dokázal odhadnout, s kým má tu čest a na koho si dát pozor víc a na koho míň.
Proto si u štíhlého, nepochybně silného a mrštného protivníka, proti kterému stál, Slavomír také všiml jizvy pod pravým okem a vytetovaného kříže s korunkou na pravém zápěstí.
Velitel zřejmě usoudil, že méně práce bude s mladým Slavomírem, a tak ukázal dvěma druhům vedle sebe, aby se pustili do Mnislava.
Sám okamžitě zaútočil na Slavomíra. Pro osmnáctiletého mladíka to byl první skutečný boj, ve kterém mu opravdu šlo o život.
Mnislav měl sám dost starostí se svými dvěma protivníky, ale ve chvilce se uklidnil, protože viděl, že Slavomír se nebezpečnému soupeři postavil zcela chladně a při vědomí všeho, co Mnislav chlapce dlouhá léta učil a v čem jej cvičil.
Slavomírův protivník naznačil klamný výpad doleva a zprava chtěl mladíkovi zasadit zničující úder.
Slavomír však odhadl protivníkovy úmysly, klamnému výpadu ustoupil, načež sám, zcela překvapivě pro svého protivníka, jej bodl do odkrytého břicha. Tak jak jej to učil Mnislav.
Rána to nebyla hluboká, avšak černého velitele překvapila a on si uvědomil, že mladíka podcenil.
Rozmáchl se, aby na Slavomíra znovu zaútočil, tentokrát zprava a bez nějakých klamných úderů. Slavomír si však všiml toho, že černý bojovník je rozkročený více, než to bylo vhodné, využil své mrštnosti, ke které jej od mládí Mnislav také vedl, a provedl věc, kterou velitel černých vojáků při šermířském souboji nečekal ani v nejdivočejším snu.
Slavomír prostě a jednoduše prudce vykopl pravou nohu a vší silou svého protivníka nakopl do rozkroku.
Bolest, kterou mu takto způsobil, musela být hrozná, protože Slavomír měl pevné kožené boty a dal do kopu vší svoji nemalou mladou sílu.
Velitel černých vojáků nelidsky zařval bolestí a v předklonu vyrazil kolem Slavomíra ven z obchodu, přičemž ještě stačil zařvat na druhy: „Pryč!“
Tři druhové hned zanechali boje, následujíce svého velitele.
A ryšavý pořízek se v mdlobách zhroutil k zemi.
Když černí vojáci utekli, Slavomír se udiveně zadíval na Mnislava a zeptal se: „Co to proboha bylo?“
„Co by to mělo být?“ pokrčil rameny Mnislav. „Prostě přepadení. Ani první a jistě ani poslední v tomto městě.“
„Možná,“ s pochybovačným pohledem ukázal Slavomír svým mečem po obchodě. „Jenže podívej se kolem. Jediný, kdo utrpěl škody, byl Pilgrim osobně a tady ten ryšavý mladík, který se zřejmě snažil Pilgrimovi pomoci. Zboží v obchodě vypadá úplně netknutě. A že tu je co ukrást. Zbraně i různé cenné pasířské zboží.
Mnislav se rozhlédl kolem: „No jo, to máš, Slavomíre, pravdu. Je to divné. Třeba tady ale jenom ti černí vojáci nestihli udělat pořádek. Tedy podle svého.“
„To zjistíme, až se tihle dva proberou,“ rázně prohlásil Slavomír. „Já tu počkám a ty přiveď vojáky z arcibiskupovy stráže. Necháme ty dva zraněné odnést do arcibiskupského špitálu. Snad se proberou. Oba ztratili dost krve, ale minimálně tady ten ryšavý svalnatec bude mít silný a zdravý kořínek. Aspoň pro toho jsme určitě přišli včas.“
...