Stanislav Češka - Případ ukradené soli - ukázka z románu
...
Podél řeky Moravy se ozval dusot koní. Rychle tam jelo několik houfců moravských
bojovníků vedených samotným králem Mojmírem.
Vedle krále jel Lubor, který se jej zeptal: „Objedeme Moravgrad k Dolnogradské
bráně, jak jsme se domlouvali?“
Mojmír přikývl: „Tam je nejlepší místo k dobytí Moravgradu. Což Maďaři určitě vědí.
Co si budeme nalhávat. Spousta jejich kupců a mezi nimi i jejich vojáků tu už určitě
byla. Zároveň ale jsou na té pláni pěkně na ráně, takže je tak budeme moci
zmáčknout. Pošli dva muže ke Slavomírovi a my ostatní Dolnogradskou bránou
vjedeme do města. Jak jsme se ostatně domluvili.“
Lubor zařídil vše podle Mojmírových příkazů a za chvíli vojáci s králem Mojmírem
v čele vjížděli špalírem zdravících strážných Dolnogradskou bránou do
moravgradského Dolního hradu.
Mojmírovi vojáci se okamžitě rozmisťovali na valech hradiště v očekávání příjezdu
Maďarů, kteří se, jak dobře věděli, hnali nedaleko za nimi.
Sotva moravští obránci zaujali svá místa na hradbách, objevili se na louce Maďaři
na svých houževnatých koních, v rukou své typické nevelké reflexní luky, kterými
rozsévali smrt a zkázu mezi svými protivníky.
Povykující maďaršti lučištníci vyslali několik propagačních střel na moravgradské
hradby, ale brzy toho nechali a začali se shromažďovat kus od vodního příkopu a
valu chránících Moravgrad, aby se poradili o způsobu dobývání města.
V té chvíli dal Mojmír pokyn a voják se soví vábničkou vydal tři hlasité soví skřeky,
čímž dal najevo Slavomírovi a jeho mužům čekajícím v lesích kolem Moravgradu, že
ve městě jsou připraveni k boji.
Po krátké chvíli následovaly z lesa u Moravgradu dva dvojité skřeky jestřába.
V té chvíli Maďaři zpozorněli, protože pochopili, že tohle už příroda nebyla.
A v další chvíli na okraji blízkého lesa z křovin jako duchové vyskočili moravští
bojovníci ze Slavomírem založených a speciálně vycvičených jednotek nejlepších
veligradských bojovníků určených k překvapivým přepadům protivníka a bojům
v jeho týlu. Natáhli svoje luky podobné těm maďarským a vyslali z nich na Maďary,
zčásti ještě odpočívající na zemi, mraky šípů podobných těm, jimiž obvykle
zasypávají sami Maďaři své protivníky.
Když Maďaři bleskově vyskakovali na nohy s očima upřenýma k lesu, ve kterém
lukostřelci zase bleskově zmizeli, a chápali se svých luků, snesl se na ně
neočekávaně druhý mrak šípů, tentokrát z moravgradských hradeb. Odtud zase
vystřelili Luborem speciálně vycvičení dálkoví lukostřelci ze svých luků velkých skoro
jako je výška dospělého muže, kterými stříleli na dlouhé vzdálenosti.
Jedním z mužů, který měl tu smůlu, že do pravého stehna jej trefil luk od lesa a do
levé paže zase luk z hradeb, byl ve zlatem vyšívané haleně oblečený vysoký muž
s hustými černými vlasy sahajícími na ramena a s černým plnovousem, jehož hruď
zdobilo několik zlatých byzantských solidů navlečených na zlatém řetízku. Muž měl
zlatem vyšívané kožené řemení a meč s jílcem zdobeným zlatem a drahokamy.
Obutý byl do vysokých kožených bot zdobených výšivkou zlatou nití.
Vybrané a drahé oblečení i zbraň tohoto muže svědčila o jeho vysokém postavení.
Tento velitel maďarského vojska byl Tarhoš, nejstarší syn nejvyššího náčelníka
maďarských kmenů Arpáda, který svého syna pověřil vedením vojska, jež mělo za
úkol vytrestat a zkrotit Moravany.
Vojáci z Tarhošovy stráže svému veliteli, který zatínal zuby bolestí, rychle opatrně
vyňali z těla oba šípy a rány pevně zavázali. Tarhoš se tak mohl, byť přemáhaje
bolest, postavit na nohy. A vzhledem k tomu, že šíp z hradeb jej trefil do levé paže,
mohl uchopit do své pravice meč a postavit se k boji, který, jak Maďaři záhy
pochopili, je čeká a oni budou bojovat o holé životy.
Z lesa se s pokřikem „Bij Maďara, bij!“ vyřítili Slavomírovi bojovníci a jen o chvilku
později se na ně z otevřené Dolnogradské brány začali se stejným pokřikem hrnout
Mojmírem vedení moravgradští vojáci.
Moravanům bylo jasné, že bojují o existenci své země, a tak je nikdo nemusel
pobízet k boji a vyvolávat jejich odvahu.
Se zarputilostí vzteklých vlků se pustili do maďarských nepřátel a sekali je svými
meči a sekyrami, bodali oštěpy a pokud jim náhodou maďarský protivník vyrazil
zbraň z ruky, pustili se do něj holými pěstmi, dokud se zase nezmocnili své, či jiné
zbraně.
Maďaři v první chvíli drželi obranné linie kolem svého vznikajícího ležení, ale moc
dlouho jim to nevydrželo. Nicméně bylo jim jasné, že smilování čekat nemohou, a tak
se bránili urputně a statečně bojovali o holé životy.
Moment překvapení však Moravané využili důkladně, a tak bylo jasné, že je pouze
otázkou času, kdy zcela ovládnou bojiště. I když se nakonec ukázalo, že Maďaři se
budou bránit tak urputně, že boj se protáhne až do noci. A poslední maďarští
bojovníci padli pod údery moravských zbraní až krátce před půlnocí.
Nakonec nebylo ani koho pronásledovat na útěku. Ze smrtícího kotle, který
Moravané rozpoutali pod moravgradskými hradbami, uniklo jen několik Maďarů a ty
nechal Mojmír po domluvě se Slavomírem běžet, protože je vždy dobré, když se
jejich druhové dozví, jaký krvavý konec čekal Maďary u Moravgradu. Takové
varování neuškodí.
Slavomír s Erikem se vrhli do útoku v čele svých vojáků a Slavomírova stráž měla
co dělat, aby svému veliteli i jeho příteli Erikovi stačila. Oba bojovali jako zamlada a
vůbec to nevypadalo, že se jedná o jejich poslední válečný boj.
Místo toho, aby velitel Slavomírovy stráže Bojša chránil svého pána a přítele, to
bylo tak, že rozparáděný Slavomír zachránil život Bojšovi, když usekl ruku Maďarovi,
který málem probodl svým mečem Bojšu, který zavrávoral v okamžiku, kdy zakopl o
kořen skrytý v trávě.
V bitevní vřavě se Slavomír s Erikem a vojáky vedenými Bojšou nakonec
probojovali tam, kde podle hustoty maďarských vojáků a urputnosti jejich boje
rozpoznali velitele maďarských bojovníků.
Slavomír se v okamžiku, kdy probodl srdce jednomu urputně se bránícímu
Maďarovi, podařilo mezerou mezi jeho obránci dohlédnout k vysokému muži,
oblečenému ve zlatem vyšívané haleně s hustými černými vlasy sahajícími na
ramena a hustým černým plnovousem, jehož hruď zdobilo několik zlatých
byzantských solidů navlečených na zlatém řetízku. Podle zlatem vyšívaného
koženého řemení mu bylo jasné, že má před sebou vysoce postaveného, urozeného
maďarského velmože.
V další chvilce Slavomírovi umožnila další mezera mezi bojujícími muži znovu
dohlédnout na černovlasého velmože a Slavomír uviděl v mezeře na levé polovině
jeho tváře mezi vousy a okem hlubokou dvojitou jizvu. V té chvíli si uvědomil, že ten
draze oblečený muž, nepochybně velitel maďarských bojovníků, je Tarhoš, nejstarší
syn nejvyššího náčelníka maďarských kmenů Arpáda.
Slavomír se s Arpádem setkal už před několika lety, když ze Slavomírova pověření
s ním sjednával podmínky, za kterých se Maďaři mohou usídlit v Potisí. S Arpádem
se tehdy sice nespřátelili, ovšem navázali spolu vcelku korektní vztah a dokázali se
domluvit tak, že byli nakonec spokojení oba dva. Arpád tehdy Slavomírovi představil
své čtyři syny. Tarhoše, Üllöho, Jutase a nejmladšího Zoltána. Tarhoš měl tehdy
čerstvě zahojenou jizvu na levé tváři, na kterou byl docela hrdý, protože mu ji udělal
medvěd, kterého zabil pouhým nožem, když při sbírání jahod napadl jeho milou
Szonju. Dívku zachránil, medvěda zabil a chystala se tehdy svatba, jak si Slavomír
pamatoval.
Slavomíra v té chvíli napadlo, že by se jim mohlo hodit, kdyby Tarhoše zajali. Kývl
proto na Erika a Bojšu, kteří s ním tehdy při jednání s Maďarů byli, a rychle řekl, co
má na mysli.
Společně se začali probojovávat hloučkem zuřivě bojujících Maďarů, bránících
svého velitele, k Tarhošovi.
Potíž ovšem byla v tom, že Maďaři pro Slavomírův nápad neměli ani trochu
pochopení a Tarhoš ze všech nejméně. Bil se jako zuřivý medvěd, kterého tehdy
před lety zabil a bylo zřejmé, že raději pod veligradskými hradbami vypustí duši, než
by se nechal zajmout.
Nakonec se proti Tarhošovi ocitl sám Slavomír. Slavomírovi muži vytlačili od obou
Tarhošovy stráže, takže Slavomír zůstal sám proti nasupeně hledícímu Tarhošovi.
Oba muži se vzájemně měřili svými pohledy a Tarhošovi bylo jasné, že jeho
protivník Slavomír, kterého ihned také poznal, je sice dvakrát starší, ovšem stále při
síle, která ovšem jemu, Tarhošovi, díky dvěma zraněním od šípů ubývá s krví, kterou
už ztratil.
Tarhoš, který cítil, že dlouho vzdorovat nemůže, se proto rozhodl boj rychle ukončit
a zaútočil.
Slavomír však snadno Tarhošův výpad vykryl a o krok ustoupil.
Potom se rozhodl možná naposledy ve svém životě použít kousek, který se naučil
kdysi v mládí v Byzanci.
Nejprve naznačil výpad doprava. Donutil tak Tarhoše, aby se se svým napřaženým
mečem mírně vychýlil tím směrem.
Tarhoš zareagoval tak, jak Slavomír chtěl a jak to udělalo už několik Slavomírových
protivníků v podobné situaci před lety, protože mu vlastně nic jiného nezbývalo, a
očekával z té strany Slavomírův útok.
Ten přišel, ovšem jinak, než jak jej Tarhoš očekával.
Slavomír v té chvíli pokračoval doprava rychlou otočkou, při které vykopnul levou
nohu a kopl jí prudce překvapeného Maďara, který nikdy nic podobného nezažil a od
muže Slavomírova věku by to už vůbec nečekal, do jeho pravého boku.
Překvapený maďarský velitel v té chvíli ke svému neskonalému údivu ztratil
rovnováhu.
Hrozící pád se snažil vyrovnat vztyčením pravice držící meč.
To bylo také cílem Slavomírova bojového kousku. Veligradský kníže okamžitě využil
Tarhošovo zapotácení se.
Slavomír, otáčející se čím dál rychleji doprava a při tom pomalu napřimující svoji
pravici držící meč, téměř dokončil svoji otáčku. Ruku se zbraní měl napřímenou a
jeho meč tak nabíral stále větší rychlost. Směřoval na vztyčenou Tarhošovu pravici.
Když damasková čepel Slavomírova meče narazila na nataženou Maďarovu ruku,
stalo se to takou silou, že Slavomír Tarhošovu pravici ve chvilce uťal v lokti.
Maďar v prvním okamžiku ani necítil žádnou bolest. Pouze hrůzou vytřeštěnýma
očima sledoval zbytek svojí pravice, jak padá k zemi i s mečem, který doposud držela
v dlani.
Ze zbývajícího pahýlu Tarhošovy ruky začala silně téct krev. Slavomír však
překvapenému Maďarovi nedopřál dlouhý pohled na jeho zmrzačenou pravici.
Veligradský kníže se v té chvíli zhoupl jako tanečník a udělal další otočku, během
které otočil jílec meče v dlani tak, že jeho čepel směřovala svisle. Takto napřaženým
mečem potom naplocho velkou silou uhodil Tarhoše do spánku.
Velitel maďarských bojovníků padl omráčený k zemi a zbytek jeho strážných v první
chvíli nevěřícně hleděli na svého velitele ležícího nehybně na zemi. Ve chvíli se
ovšem vzpamatovali a pustili se ještě do urputnějšího boje ve snaze pomstít svého
velitele, o kterém si mysleli, že jej Slavomír zabil. Ten ovšem věděl, že Tarhoše
pouze omráčil jilcem svého meče, ovšem Maďar může opravdu brzy zemřít, pokud
vykrvácí. Krev řinoucí se z pahýlu jeho pravice je třeba co nejrychleji zastavit.
Proto Slavomír přísně houkl na Bojšu: „Pošli čtyři muže s Tarhošem, ať jej za
každou cenu vynesou z bojiště a hned ošetří. A zanesou někam, kde jej zachrání.
Třeba tady poblíž je výborná bylinkářka Apolena. Ten Maďar prostě nesmí zemřít.
Chci jej živého. OpakujiI Za každou cenu živého! A ti čtyři tvoji muži u něj zůstanou a
budou jej hlídat i za cenu svých životů! Jasné!“
A Slavomír postříkaný krví Tarhoše i dalších Maďarů, které před tím zabil, se pustil
s druhy do dalšího boje. Během něho čtyři moravští vojáci, na které ukázal Bojša,
Tarhoše vynesli z bojiště. Jakmile byli mimo ně, provizorně zastavili Tarhošovo
krvácení a pak s ním hned utíkali k domku bylinkářky Apoleny. Jeden z nich si už u ní
léčil své zranění, takže znal cestu.
Boj pod moravgradskými hradbami nakonec skončil až za hluboké noci, kdy padli
k zemi poslední Maďaři.
Hned potom se Slavomír zajímal o osud Arpádova nejstaršího syna.
...
Byl opět horký letní den. Slunce pálilo z modré oblohy od časného rána, když se
najednou zatáhlo, zahřmělo a oblohu začaly křižovat velké blesky. Po chvíli se na
krajinu spustil hustý déšť, který po chvíli začaly prokládat ledové kroupy.
Slavomír s Erikem si vyhřívali na velkém nádvoří Slavomírova dvorce na slunci
svoje staré klouby, pohodlně rozložení v dubových křeslech, mezi kterými měli malý
dubový stolek, pod kterým měli postavený v jeho stínu džbán jejich oblíbeného
červeného nitravského vína a nahoře, na desce stolu měli v dosahu svých rukou dva
keramické poháry.
Oba si občas přihnuli z poháru vína a zase se blaženě rozvalili v křesle se
zavřenýma očima.
Když se zatáhlo a zahřmělo, Erik zaklel a oba odtáhli křesla, stolek i víno pod
přístřešek přiléhající z boku k jedné z kratších stran Slavomírova domu.
Znovu se usadili, tentokrát chránění před deštěm a posléze i kroupami a Erik
mrzutě zabručel: „Tak pěkně se na tom slunci sedělo. A navíc moje manželka Jana
je na trhu a nevynadá mně, že tu spolu popíjíme víno. Kdy si zase užijeme takový
klid a pokoj.“
Slavomír vážně pronesl: „Sice mě ty naše strážkyně našich domácích krbů občas,
dost často zlobily svojí péčí o naše popíjení, ale říkám si, co bych za to nyní dal,
kdyby tu dnes ještě vedle tvé Jany stála i moje Lada, abychom se s nimi oběma
mohli hašteřit. Proč si ji Bůh musel loni vzít k sobě.“
Erik smutně přikývl: „Alespoň se můžeš utěšovat, že vám Bůh dopřál milost
dlouhého společného života. Vlastně jako mě i Janě. Jenže já se už také obávám, že
má milovaná žena příští zimu nepřečká. Však víš, silně se zadýchává, pobolívá ji na
prsou…“
„I tak nám všem Bůh popřál milost dlouhého života a navíc života v poměrném
zdraví,“ poznamenal Slavomír. „Co víc si můžeme přát.“
„A na to si připijeme tady toho červeného nitravského léku,“ řekl rázně Erik a
pozdvihl svůj pohár. Načež jej Slavomír následoval.
Když oba upili notný doušek a položili své poháry zase zpět na stolek, zadívali se
Slavomír s Erikem k bráně dvorce, kde se se strážným právě zdravil Budata, jeden
z velitelů velitele Mojmírových stráží Branislava.
Doprovázený dvěma vojáky, Drahoněm a Mutějem, jak je Slavomír s Erikem
poznali, blížili se k nim pěšky, vedouce za uzdy své koně.
Když moravgradští vojáci přišli ke Slavomírovi s Erikem, úklonou je pozdravili,
Budata předal uzdu svého koně Drahoňovi, aby se s Mutějem postarali o všechny tři
koně.
Slavomír zavolal na děvečku, aby jim donesla další džbán vína a pohár pro Budatu.
Tomu pokynul, aby si vzal vedle stojící volné dřevěné křesílko a přisedl si k nim.
Když si Budata nalil ze džbánu do poháru víno a všichni si připili, Slavomír se
zeptal: „Co tě k nám přivádí až z Moravgradu, milý Budato.“
„Obchod se solí,“ zazněla vojákova lakonická odpověď.
Erik se tázavě zadíval na Budatu se slovy: „Máš na mysli ty dva zavražděné franské
kupce se solí?“
Budata se ušklíbl a rozhodil v gestu bezmoci ruce, přičemž prohlásil: „Kdyby dva, už
jsou zavraždění tři. A hrozí nám zase konflikt s Bavory.“
„Vztekají se celkem pochopitelně kvůli těm mrtvým kupcům,“ chápavě poznamenal
Erik.
„No jo, bodejť by ne. Zavedli si ten svůj Celní řád z Rafelstettenu, kupci tam
zaplatí clo a potom u nás přijdou o život,“ naštvaně poznamenal Budata.
Slavomír s úšklebkem poznamenal: „S námi se o těch clech nebavili, i když se týkají
samozřejmě i našich kupců. Ovšem když jejich kupce po zaplacení někdo zavraždí,
tak se jim to nelíbí.“
Erik smířlivě poznamenal: „Promiň, ale to se jim zrovna nedivím. Nám by taky
vadilo, kdyby někdo na Dunaji ve Východní marce vraždil naše kupce.“
„To by nám vadilo, to je pravda,“ uznal Slavomír, který se hned zeptal Budaty,
„víme, že ti první dva zavraždění kupci byli Bavoři. Ale co ten třetí? To je taky
Bavor?“
„Právě to, že jde o Bavora, je ta potíž,“ přitakal Budata. „Pokud by byli vraždění
kromě Bavorů i naši lidé, mohli bychom mluvit pouze o nějaké loupežnické bandě.
Takhle se ale Bavoři celkem pochopitelně vztekají. Ke králi Mojmírovi přijel posel od
pasovského biskupa, který jménem biskupa Burkharda, ale především také
jménem krále Ludvíka, tedy hlavně jménem rádců toho jedenáctiletého krále, vyjádřil,
jak prohlásil, velké znepokojení krále i biskupa nad bezpečím na našich cestách a
nad tím, jak tu zajišťujeme svobodu obchodu. A dodal, že doufá, že se o bezpečnost
svých kupců nebudou muset postarat sami.“
„Ten zmetek biskupský!“ ulevil si nahlas Slavomír. „Už nám zase vyhrožuje válkou.
My jsme za ně před dvěma roky vypráskali Maďary a teď by s námi chtěli válčit zase
oni. Je to sice biskup, údajně svatý muž, ale já si nemůžu pomoct. Patřilo by kopnout
toho čubčího syna do jeho biskupského zadku!“
Oba překvapeně sledovali Slavomírův výbuch. Budata uctivě s jistou dávkou
překvapení a Erik naopak s jistým pobavením.
Erik se jal uklidňovat přítele: „Tak si to tak neber, Slavomíre. Jednak je pravda, že tu
někdo vraždí bavorské kupce. A potom dobře znám naše milované bavorské
sousedy. Každá záminka k válce s námi je jim dobrá.“
Slavomír, už klidně, mávl pravicí a pronesl: „Ale ano, já vím. Pravda je ale to, že
vraha těch kupců je třeba odhalit.“
Nato se Slavomír zeptal Budaty: „Ostatně proto tu nepochybně také jsi. S žádostí,
abychom se s Erikem ujali pátrání.“
Budata přikývl: „Přesně tak, Slavomíre. Posílá mě můj velitel Branislav po domluvě
s králem Mojmírem a velitelem Luborem. Vyšetřování prozatím vedli Lubor
s Branislavem, ale moc se jim nevedlo. A tak tě žádají, abys byl tak laskavý a i když
se ty vraždy staly v naší župě, aby ses ujal pátrání osobně s Erikem. To poslední, co
nyní potřebujeme, je válka s Bavory, nebo přímo s Východofranskou říší.“
„To je mi naprosto jasné,“ přikývl rezignovaně a bez valného nadšení Slavomír.
Kníže se obrátil k Erikovi: „Domluv se s Bojšou, ať si vybere deset mužů a zítra
hned za svítání vyrazíme do Moravgradu, abychom tam do večera dojeli.“
...