Stanislav Češka - Případ rozvaděných bratrů - ukázka z románu
...
Nerad, zástupce Branislava, velitele stráží krále Mojmíra v Moravgradu, se krčil za poněkud omšelým srubem na okraji moravgradského Dolního hradu.
V pomalu se snášejícím soumraku mizela majestátní Dolnogradská brána, ve které začínala pevná štěrková cesta protínající Moravgrad. Cesta umožňovala rychle a pohodlně projet od Dolnogradské brány přes předhradí, tedy Dolní hrad, most na akropoli, zvanou Horní hrad, a jejím středem kolem baziliky a královského dvorce až k Veligradské bráně, po jejímž projetí a překonání mostu přes rameno řeky Moravy jste se už ocitli na cestě vedoucí až do Veligradu.
Na cestě byl pořád čilý ruch. Oběma směry po ní putovali pěší i jezdci na koních, mezi kterými se proplétaly vozy kupců nebo rolníků, tažené tu párem koní, tu párem volů. U těch chudších se s vozem, pravda, podstatně méně naloženým, namáhal samotný koník nebo vůl.
Srub, za kterým se Nerad schovával, byl umístěný přímo u oné hlavní moravgradské cesty, na které a kolem které se odehrával ten nejrušnější život města. Srub zastřešený šindeli byl obdélníkový. Jedna z užších stran byla od hlavní cesty
oddělená malou předzahrádkou tvořenou nepříliš hustým trávníkem, přes který byly položeny ploché kameny mezi cestou a předními vchodovými dveřmi do srubu. Vedle nich bylo nevelké okno s dřevěnými okenicemi a po dvojici stejných oken bylo
vloženo do bočních delších stran srubu. Vzadu pak byly ještě jedny dveře a malé okno.
Postranní okna a okno směřující k hlavní cestě měly zavřené okenice, takže srub od hlavní cesty působil opuštěně.
Zadními dveřmi obyvatelé domu mohli vyjít do neupraveného prostoru mezi domem a hradbou, kde stál ještě malý srub sloužící jako skladiště a spižírna.
Nerad měl hlavu těsně pod malým okénkem vedle zadních dveří. Pootevřenými okenicemi tam byl slyšet tlumený hovor, který Nerad pozorně poslouchal.
Dali se rozeznat čtyři muži. Mluvili slovansky, z mluvy jednoho z nich však chvílemi zazníval tvrdý franský přízvuk.
Všichni čtyři si sice dávali záležet na tom, aby nemluvili nahlas, ovšem vzhledem k tomu, že zřejmě seděli těsně u zadního okénka, bylo jim to hlavní rozumět.
Frank právě všechny naléhavě přesvědčoval: „Musíte to udělat tak, jako kdysi ta krysa Svatopluk se svým strýcem. Musíte prostě toho zkurvence Mojmíra omráčit, svázat a unést. My v Bavorsku se už o něj postaráme.
Když už se s ním chcete mazlit a nechcete jej zabít, což by bylo nejkratší a nejlepší.“
Jeden z Moravanů namítl: „Nám to vysvětlovat nemusíš. Nám to je jasné. Musíme taky myslet na to, co by udělala spousta místních. Zabít Mojmíra je hloupost, to by řadu lidí popudilo.
Ovšem jeho únos je už něco jiného. Sice při něčem podobném půjde také o krk, ale kdo chce něco dokázat, musí i ten svůj krk nasadit.
Jenže se Svatoplukem to je těžké. Byl by králem rád. Jenže se bojí vystoupit přímo proti bratrovi.“
„To je takový zbabělec?“ pohrdavě se zeptal Frank.
„To taky,“ připustil další Moravan. „Ale hlavně má pořád špatné svědomí, protože Mojmír je přece jen jeho vlastní bratr.“
„Když se někdo, kdo chce vládnout, zabývá svým špatným svědomím, neměl by chtít být vládcem,“ ironicky poznamenal Frank.
Po chvilce se pak Frank zeptal: „Tak jak to uděláte? Zvládnete Svatopluka? Donutíte jej vystoupit proti bratrovi?
Pokud jde o nás v Bavorsku, my své slovo splníme. Pokud bude Svatopluk vstřícný k našim požadavkům, my jej jako vládce podpoříme.“
Jeden z Moravanů sebejistě odpověděl: „Ale ano, Svatopluka zvládneme. Když on tak touží po tom, stát se moravským králem!“
Neradovi se hlas tohoto Moravana zdál velice povědomý. Vlastně nejen jeho hlas. Jenže přece jen mluvili tlumeně, takže ty hlasy šly těžko poznat.
Muselo však jít o lidi z blízkosti Mojmíra!
Jenže jak ti čtyři mluvili tak tlumeně, nebyl prostě schopen poznat, o koho jde. Bylo by třeba se na ty čtyři podívat. Ale Nerad si uvědomoval, že to je riskantní. Pokud zjistí, že je poslouchá, může s ním být amen, pokud by nestačil utéct. No, co se dá dělat, musí to zkusit. Je potřeba vědět, kdo je zrádcem
v bezprostředním králově okolí.
Opatrně se tedy napřímil, aby tou pootevřenou okenicí viděl dovnitř. Jenže ouha!
V tom nepořádku, který panoval za srubem, bylo naházeno nejrůznější harampádí a Nerad si nevšiml, že stoupá na rozbitý džbán, který praskl pod jeho pravou nohou.
Křupnutí rozšlápnuté keramiky se nedalo přeslechnout!
Zevnitř se ozvalo: „Zjebat čubčího syna! Někdo nás poslouchá! Ty zadem a ty předem!“
Nerad se chtěl rozběhnout pryč, jenže jeden z těch čtyř rázně praštil zkusmo do okenice a k Neradově smůle jej tak silně udeřil do hlavy, až otřesený Nerad se zavytím klesl na kolena.
V té chvíli už byl venku další z čtveřice, držící v ruce velkou dýku se širokou čepelí. Nerad klečící na kolenou nemohl tasit svůj meč, a navíc po úderu okenicí byl
v hlubokém záklonu, ze kterého se obtížně napřimoval. Majitel dýky mu tak svoji hrůzu budící zbraň pohodlně zabodl přímo do srdce, takže z Nerada život vyprchal v okamžiku.
Nebohý Nerad si ani nestačil všimnout, kdo jej zabil…
...
Ve Vrčkově pitírně, u stolu, který byl vyhrazen pro Slavomíra a jeho přátele, seděli právě Slavomír, Erik a Vladan u džbánu rýnského vína, které včera Juraj koupil od jednoho franského kupce.
Víno nebylo příliš sladké, vonělo však krásně po lipovém květu a všichni tři po každém usrknutí labužnicky pomlaskávali. A pomlaskávali pravidelně a často.
Také už před sebou měli druhý džbán. K vínu uždibovali kousky uzeného pstruha. Erik polkl a nostalgicky prohlásil: „Je škoda, že nám sem z Frank nepřiváží jen tohle víno.“
Vladan se ironicky ušklíbl se slovy: „Máš pravdu, franské země jsou krásné a úrodné. Akorát by v nich nemuseli žít Frankové. Na světě by pak byl mnohem větší klid.“
„Moje slova,“ přikývl Erik.
Slavomír pobaveně sledoval debatu svých přátel. Uštěpačně poznamenal: „Vypadá to, jako byste vy dva naše franské sousedy moc rádi neměli.“
„A ty je snad rád máš?“ zašklebil se Erik. „Zabil jsi jich nejmíň tolik, co já.“
„To bylo v boji,“ namítl Slavomír. „Pokud se s nimi potkáš v míru, je pak z toho i tohle vynikající víno. A to třeba přivezl franský kupec.“
„Tak to zase ne, že ne,“ uculil se Erik, „občas ano. I Frank může být dobrý člověk. Tenhle obchodník s vínem je toho příkladem.“
V té chvíli se u jejich stolu objevila Květa, dva kroky za kterou stál jakýsi, trochu nesměle přešlapující muž vypadající jako Erikův příbuzný.
Ryšavé, nakrátko ostříhané vlasy, svalnatá, rozložitá postava, prostě bylo jasné, že předkové toho muže nejspíš pochází z podobných krajů jako ti Erikovi.
Slavomír pohlédl na Květu tázavě: „Co nebo koho nám přinášíš, či přivádíš, milá Květo?“
„Promiň, kníže, že vás vytrhuji z vaší zábavy,“ zdvořile, jak bylo jejím zvykem, pronesla Květa. „Tady ten muž se jmenuje Leif a přijíždí z Frank, z města Frankfurtu nad řekou Mohan, a rád by hovořil tady s Erikem.
Byl na Slavomírově dvorci a Erikova Jana a tvoje Lada jej poslaly sem.“
Když Květa pronesla jméno Leif, Erik zpozorněl a pátravě se zahleděl na příchozího se slovy: „Připomínáš mi jednoho mého dávného přítele, kterého jsem však neviděl dobrého půl století. Naposledy jsme se viděli právě ve Frankfurtu.
Ovšem ty nemůžeš být oním mým dávným přítelem. Ten, pokud k němu byl Bůh milostivý a stále žije, je starý jako já. Ty bys však mohl být mým synem.“
A viking si příchozího znovu přeměřil pátravým pohledem.
Muži, kterého Květa představila jako Leifa, pohrával na tváři téměř neznatelný úsměv. Důkladně si prohlédl Erika a řekl: „Promiň mi moji opovážlivost, pane. Vypadáš však přesně tak, jak mi tě otec popsal, že bys mohl vypadat.“
Erik změnil svůj pohled z pátravého na tázavý a doprovodil to otázkou: „Otec? Jsi snad syn Leifa, se kterým jsme…“
Erik se odmlčel, protože čekal, jestli příchozí naváže na jeho větu. A nebyl zklamán. Leif dodal: „…dobývali léta Páně 845 Hamburg? Ano, to jsem.
Abys mi věřil, otec mi dal tady tuto polovinu mince. Měl bys prý mít její druhou polovinu. Prý jste ji rozpůlili, když jste se před půl stoletím loučili ve Frankfurtu, a každý si nechal jednu polovinu.“
Leif sáhl do koženého měšce, který měl zavěšený na opasku a vyňal z něj malý plátěný balíček. Položil jej na stůl, rozbalil jej a oni uviděli polovinu stříbrného karolínského denáru.
Erik se udiveně zadíval na polovinu mince před svýma očima a se zjevným dojetím sáhl do vyšívané kožené mošničky visící na jeho opasku a vyňal z ní podobný balíček. Když jej rozbalil, bylo zřejmé, že před nimi leží druhá polovina mince, jejíž část mezi ně položil Leif.
...
Meček se štítivě podíval kolem sebe. Starý srub, ve kterém byli, tu stál už měsíc opuštěný. Patřil k dílně pasíře, který před tím měsícem zemřel a neměl žádné příbuzné, takže malý ohrazený dvorec, na kterém byl obytný srub a další, menší srub, ve kterém měl onen pasíř svoji dílnu, nyní připadl králi.
Ten však měl právě jiné starosti, než rozhodovat, komu tento dvorec daruje. Takže se o něj zatím starali, tedy spíš nestarali vojáci moravgradské posádky.
Na vstupní dveře do srubu dali zámek a přibili tam dřevěnou plaketu s nahrubo vypáleným sokolem jako znakem královské moci.
Meček měl ke klíči přístup, a tak se tam nyní občas scházeli, když potřebovali mít klid.
Ve srubu však byl dost nepořádek. Jednak proto, že zemřelý pasíř mu nehověl, pak také proto, že když jej jeden jeho zákazník našel mrtvého, nadělali tam další čurbes přišedší čumilové. Jak už to tak při podobných příležitostech bývá.
Meček rukou odmetl prach ze židle a posadil se stejně jako ostatní dva ke stolu uprostřed jediné místnosti srubu.
Přísně se podíval na oba a nazlobeně ze sebe vypravil: „Vy dva jste se asi zbláznili. Co to bylo včera za pitomost zapíchnout Nerada!
Vždyť toho třeba ani tak moc neslyšel. Nebo se s ním dalo domluvit.“
Ten, který Nerada zabil se dotčeně ohradil: „Ty ses asi zbláznil!“
Meček se dotčeně ohradil: „Co si to dovoluješ?! Zapomínáš s kým mluvíš!“ „Nezapomínám! Mluvím s troubou a pitomcem!“
Třetí muž jejich hádku pobaveně pozoroval, ovšem vůbec se do ní nesnažil vměšovat. Čekal, jak ta hádanice dopadne.
Meček bouchl pěstí do stolu a výhružně zasyčel: „Tohle si, ty čubčí synu, odskáčeš. Takové žvanění já nebudu trpět.“
Mečkův protějšek se však nedal zastrašit. Nasupeně zareagoval: „Žvanění? Pokud tady někdo žvaní, jsi to ty. Jsi posraný až za ušima.“
Meček v té chvíli úplně zrudl: „Co?! Tahle drzost tě bude stát krk! O to se už postarám!
Muž proti Mečkovi se na něj výsměšně ušklíbl a pomalu, s důrazem na každé slovo mu pověděl: „Ty jsi opravdu úplný pitomec.
To chci vidět, jak si budeš stěžovat.
Půjdeš za Ladislavem nebo snad přímo za králem a povíš mu o našich úmyslech? Co jsem asi měl podle tebe, ty troubo, dělat?
Místo toho, abych včera do Neradova srdce zabodl svoji dýku, když jsme jej načapali pod oknem toho srubu, jak nás poslouchá, jsem měl čekat, než půjde za nějakým pitomcem věrným králi a vyžvaní mu, co z naší včerejší debaty slyšel? Vždyť takový blb by s tím, co by se dozvěděl, hned, za tepla utíkal za Mojmírem a my bychom si mohli vybrat tak akorát mezí šibenicí a mečem.“
V Mečkovi však doutnal vztek, který neměl hned tak uhasnout. Oba muži na druhé straně stolu se na sebe tázavě zadívali.
Ten mlčící nerozhodně pokrčil ramena a ten, který se hádal s Mečkem, najednou bleskurychle vyskočil, až jeho židle spadla na podlahu, pár skoky oběhl stůl, až se ocitl za překvapeným Mečkem.
Levicí Mečka pevně uchopil kolem krku, trochu jej odtáhl i s židlí od stolu.
V pravé ruce už mezitím držel svoji dýku se širokou a silnou čepelí.
Meček jen bezmocně hekl, protože něco podobného ani ve snu nečekal.
A než Meček hekl ještě jednou a zmohl se na sebemenší odpor, do jeho srdce zabodl svoji velkou dýku.
Život z Mečka vyprchal v okamžiku.
Muž vytáhl dýku z rány, pečlivě si ji očistil o Mečkovo oblečení a lhostejně prohlásil: „Tak, to bychom měli.
Ten čubčí syn už potíže dělat nebude. Stejně jsem mu nikdy nevěřil. Ten by nás byl schopný zradit v prvním, pro něj příznivém okamžiku.
Druhý muž Mečkovi zatlačil už nevidoucí oči a poznamenal chladně: „Nemohl jsem se do nich dívat.“
Pak se Mečkův vrah zeptal: „Postaráš se o tělo? Já už teď budu muset jít.“ Mečkův vrah si do pochvy na opasku zasunoval vyčištěnou dýku a jeho druh rychle
přitakal: „Ano, já ten odpad odklidím. Nemusíš se obávat.
Jen to musí počkat do tmy. Sice jsem tu bokem, u hradby a chodí tu málokdo. Spoléhat se na to však nemůžu.“
Mečkův vrah mlčky přikývl a jeho druh si v duchu řekl, že na svého komplice si musí dát pozor. Jeho chladná lhostejnost byla varující. Nechtěl by se blíž také seznámit s jeho velkou dýkou.
...