Stanislav Češka - Případ mrtvého krále - ukázka z románu
...
Erik právě uchopil pohár, špičatou nádobu, umístěnou v silném, pevném spirálovitě
zatočeném železném drátu vytvarovaném jako tělo hada. Na vodorovně zatočeném
ocasu toho tvora pohár stál a jeho hlava se na vás dívala, když jste z poháru pili.
Erik se ušklíbl, levicí ukázal na hadovu hlavu a rozverně prohlásil: „Moje milovaná
Jana tvrdí, že ten had by mě měl uštknout, abych u tebe, Slavomíre, pil méně vína.“
Slavomír se zaculil: „Jenže na tebe to neplatí, jak dobře vím za dlouhá léta našeho
přátelství.“
„Bodejť by to platilo, když míváš tak dobré víno,“ opáčil viking. „Byl bych blázen,
kdybych si hlavou nějaké železné plazivé potvory nechal zkazit chuť z tvého moku.“
Gorazd se potutelně usmál a poznamenal: „Jenže tvá milující manželka to vidí jinak.
Protože jí na tobě záleží a přeje ti dlouhá léta na tomto světě. Dlouhá léta v silném
těle, které ji bude ochraňovat a oplácet jí její lásku.“
„Svoji Janičku miluji a ochraňuji a za jinou bych ji nevyměnil,“ rázně odvětil viking.
„Proto si však nenechám zkazit potěšení ze Slavomírova vína.“
Pak Erik ještě s úsměvem dodal: „I z jiných chutných moků, na které narazím při
své pouti životem i u Slavomírova pohostinného stolu.“
Slavomír s Gorazdem si vyměnili úsměvy a kníže k tomu dodal: „Budu si to
pamatovat, až tě zase příště potáhnu k tvojí milující Janě dolů z našeho Plného
poháru z pitírny, kterou jsem tam nechal vybudovat.“
„A byl to čin vpravdě státnický, který ocenili všichni Veligraďané, když jsi na tomto
návrší pitírnu U Plného poháru nechal zbudovat,“ uznale prohlásil Erik.
Gorazd po následující chvilce, ve které všichni tři upili ze svých pohárů, uznale
mlaskl a řekl: „Tohle červené nitravské, které ti poslal kníže Mojmír, je vážně moc
dobré.
A když je tu popíjíme, vždy si vzpomenu na bratra Metoděje. Ten si tohle víno
nechával také vozit a pochutnával si na něm. A zval nás, abychom si je spolu s ním
vychutnali.
Kde jsou ty krásné časy?“
Po Gorazdově povzdechnutí Erik nostalgicky pronesl: „Už jsou pryč a nevrátí se. Ty
krásné chvíle hovorů s bratrem Metodějem.
...
Po úvodním přivítání, kdy se Bojata usadil stejně pohodlně jako ostatní, se jej
Slavomír zvědavě zeptal: „Co tě k nám přivádí, příteli milý?
Můj věrný Otěch říkal, že máš na srdci něco velice důležitého.“
Bojatovi zmizel úsměv z tváře a vážně přikývl: „Přesně tak, Slavomíre. Právě jsme
se vrátili z cesty do Řezna a Pasova. A nepřivážím dobré zprávy.“
„Tak nás, Bojato, nenapínej,“ vyzval kupce Slavomír. „Pověz, co jsi zjistil.“
„Mám pár dobrých známých na dvoře krále Arnulfa. Od těch jsem se dozvěděl, že
Arnulf doslova běsní poté, co se mu příliš nevyvedla trestná tažení do naší země
předloni a hlavně loni.“
Erik se ušklíbl: „To si asi dokážeme všichni představit, že Arnulfa nenaplnilo
nadšením, když předloni poslal Slavomír Richarda, zástupce Huberta, velitele osobní
gardy krále Arnulfa, domů bez ruky, kterou mu osobně uťal při souboji.“
Bojata vážně přikývl: „Máš, Eriku, plnou pravdu.
Jak mi bylo řečeno, Arnulf při Hubertově návratu soptil jako nikdy. A za ty už skoro
dva roky, co uplynuly od té potupné porážky, kterou Slavomír se svými muži
Frankům na břehu Dyje přichystal, Arnulf nezapomněl.
Zvlášť když se v naší zemi sám loni sotva spasil útěkem.
Arnulfův slavný děd Ludvík, byl také náš velký nepřítel. Jenže dokázal zároveň
ocenit odvahu svých protivníků. U Arnulfa se uznání nedočkáš. Pouze toho, jak bude
růst jeho hněv a zášť, když se mu nebudou dařit jeho záměry. A zvlášť ty na
válečném poli.
K tomu byl Richard válečník, kterého měl Arnulf vyhlédnutého na nejvyšší místa ve
svém vojsku. Ostatně právě proto jej před dvěma roky poslal jako velitele franského
předvoje, aby nás překvapil a způsobil co největší škody. Plně na něj tehdy spoléhal
a jeho úspěch pokládal za hotovou věc. O to víc potom byl Arnulf zklamaný a
rozčilený, když Richardova porážka a jeho zmrzačení zkřížily Arnulfovy plány s tímto
mužem.
Když jsi navíc, Slavomíre, Richarda, Arnulfova oblíbence zmrzačil ty, o desetiletí
starší, bral Arnulf tuhle porážku Franků jako svoji osobní potupu.
Ovšem protože jsi bojoval, jak to Arnulf chápal, ve službách Svatoplukových,
zůstával a zůstává tím hlavním viníkem náš král. Zvlášť když to byla vojska pod jeho
vedením, před kterými se loni sám Arnulf zachránil útěkem v poslední chvíli.“
„Asi začínám tušit, kam míříš, milý Bojato,“ zamyšleně pronesl Slavomír. „A nemám
z toho tušení dobrý pocit. Zřejmě nám chceš sdělit, že když Arnulf není schopen
Svatopluka porazit vojensky, musí to jít jinak.“
„Tvé tušení je bohužel správné,“ přikývl s vážným výrazem v obličeji Bojata. „Arnulf
se rozhodl vyslat do naší země vraha, který má Svatopluka sprovodit z tohoto světa.“
...
Ve stejné době, kdy seděli u stolu na Slavomírově dvorci s jeho pánem Erik, Bojata
a Gorazd, stál on na prostém hřbitově u malého vesnického kostelíka před čerstvě
vykopaným hrobem, se stěnami zpevněnými prkny, aby se zemina nesesula a
nezasypala vnitřek hrobu.
Hrobu, do kterého právě se sousedem uložili dvě těla, každé zvlášť zabalené do
pohřebního plátna.
Vlastně ta těla byla tři.
V jednom balíku bylo v plátnu zavinuté tělo jeho ženy.
Druhý balík potom skrýval v pohřebním plátně tělo jeho dcery, které do náručí
položili její mrtvé novorozeně.
On teď hrob pozoroval se slzami v očích. Se slzami, které mu pomalu vysychaly.
Ani si nepamatoval, kdy naposledy plakal. Vlastně tím sám sebe překvapil.
Nemyslel si, že je ještě schopen toho, mít slzy v očích.
Kněz spravující jejich kostelík už odešel, stejně jako sousedé, kteří zemřelé spolu
s ním vyprovodili na poslední cestě. Poslal je na svůj dvorec, kde pro ně jeho sestra
nachystala pohřební hostinu, při které si, jak to bylo zvykem, připomínali mrtvé.
On ještě nemohl odejít. Musel ještě sám chvíli zůstat s trojicí těch, které nevýslovně
miloval a doufal, že s nimi stráví šťastný a spokojený zbytek života na rodinném
dvorci kousek od sadské výšiny s kostelem, který býval sídlem jeho přítele bratra
Metoděje.
Od mládí byl vojákem knížete Slavomíra. Když dcera čekala dítě, rozhodl se, že
vojenského života zanechá. Dvacet let bylo dost. Velkomyslný kníže jej bohatě
vyplatil a zajistil pro další život s rodinou. A on mu za to byl vděčný a těšil se na ten
svůj druhý život na dvorci, jak říkal tomu, co očekával po skončení života vojáka.
Tiše si vzdechl při pohledu na sadskou výšinu.
Bratr Metoděj... Kdysi je oddal s jeho ženou… Dcera se narodila brzy, jeho ženu
tehdy překvapilo, že je v očekávání. Dcera byla první z jejich dětí…
Už to je však také devět let, co se otec Metoděj odebral na onen svět. Jako nyní
jeho nejbližší - manželka, dcera a vnuk.
Ve dvou dnech se mu zhroutil celý svět. Dcera porodila mrtvého chlapečka a krátce
po porodu sama, vyčerpaná v kaluži krve, zemřela.
A když jeho žena viděla, jak se její dcera trápila a jaký to trápení mělo smutný
konec, puklo jí její nemocné srdce.
Bolelo jí už dlouho, ona se na radu jejich kořenářky snažila šetřit, aby tu byla pro
malého vnoučka.
Když však ten ani na chvíli neuviděl svět kolem sebe a ona viděla stále rostoucí
kaluž dceřiny krve, její bolest překonala vůli k životu.
Bolestně zakřičela, když ucítila poslední, obrovskou bolest na hrudi, padla mu do
náručí a v té, když ji držel nejněžněji, jak toho byl schopný, vydechla naposled.
On pak mohl udělat jediné, zavřít její nevidoucí oči.
A pak tutéž poslední službu udělat také dceři.
Jen stěží se mohl podívat do její nehybné tváře. Na její poslední výraz, svědčící o
obrovském utrpení, které ji provázelo v posledních chvílích jejího života.
Otčenáš a zdrávas, které tiše opakovaně drmolil se sepjatýma rukama, pomalu
vystřídaly rouhavé výčitky Bohu, které pronášel s pohledem obráceným k nebesům.
Proč jej Bůh tak potrestal? Nebyl si vědom žádného velkého provinění.
A i kdyby takové bylo, Proč nepotrestal, třeba sebestrašněji, jenom jeho. Proč
takový trest a utrpení pro jeho ženu, dceru a vnuka. Vždyť ti nikomu neublížili.
Jediným hříchem bylo to, co provedla jeho dcera.
I když, dá se za hřích považovat to, že si nedovolila odporovat králi? U toho jeden
nikdy neví, jak bude reagovat, když není po jeho. Svatopluk si svoji vůli dokáže
vynutit. Třeba přes mrtvoly.
Mohla si dovolit mu odporovat, když se při návratu z lovu zastavil na jejich dvorci a
ona se mu zalíbila?
Možná mohla. Svatopluk občas dokázal ocenit, když mu někdo nepodlézal a
dokázal projevit odvážně svůj názor.
Ale vlastně…, vlastně musel uznat, že se králi dcera ani nebránila. Svoje panenství
mu věnovala bez odporu. Králova pozornost jí lichotila. I když věděla, že nebude
trvat dlouho.
A Svatopluk? Svatopluk se k ní zachoval královsky. S majetkem, který od něj
dostala, si mohla ženicha najít snadno. Nebyla by první a jistě ani poslední v takové
situaci.
Jenže ona krále nemohla přestat milovat a jiného už nechtěla. Jen to Svatoplukovo
dítě si přála mít a vychovat.
Třeba by časem dostala rozum a vdala se. Kdo ví?
Jenže to se už on nedozví. Nikdy. Dceru mu už nikdo nevrátí. Jediné jeho dítě,
které se dočkalo dospělosti.
Další tři jim umřely, když byly ještě malé.
Jen ona, první a jediná, jim vyrostla z dětských let a rozvila se do krásného květu.
A dnes leží tady před ním, zavinutá do pohřebního rubáše, v pohřební jámě s okraji
vyztuženými prkny.
Ne, tohle nemůže nechat jen tak.
Za smrt jeho dcery musí otec jejího dítěte zaplatit.
Zaplatit tak jako ona. Vlastním životem.
A zařídí to on. On se postará o to, že Svatopluk zaplatí za dítě, které zplodil a které
stálo život tu, jenž je měla porodit. Jeho dceru.
On se tak rozhodl a nic jej od jeho úmyslu už neodvrátí.
Nic a nikdo.
A pokud to bude stát život i jeho, bude mu to jedno.
Život za život. Smrt za smrt.
Tak to bude a nic to nezmění. Nikdo jej nepřesvědčí o tom, že by to mělo být jinak.
Zamumlal krátkou modlitbu a začal zahazovat hrob hlínou…
...
Svatopluk upil trochu vína ze svého poháru a zamyšleně se do něj zadíval.
Slavomírovi bylo jasné, že král tentokrát opravdu nebere jeho varování tak
lehkomyslně, jako tomu bylo dříve.
Svatopluk se ohlédl kolem, jestli je neslyší někdo jiný kromě těch, kteří seděli u
stolu.
Když se ujistil, že je pouze mezi pár lidmi z těch několika málo, kterým může
bezvýhradně věřit, nejistě, jak u něj nebylo zvykem, se jim svěřil: „Před měsícem
jsem se vracel z lovu. Kousek od moravgradského královského dvorce tam sedávala
už pár týdnů u hlavní cesty přes naše hradiště stará věštkyně. Taková babizna
s tmavými, dlouhými vlasy, podle vzhledu odněkud z Balkánu. Mluvila ale naší řečí.
Prodávala jakési amulety a hlavně věštila budoucnost.“
Erik se s mírným pobavením zeptal: „Promiň, že tě přerušuji. Ale nedá mi to, abych
se nezeptal. Co na ty její amulety říkali místní kněží?“
Svatoplukovi přes tvař přelétl poprvé pobavený výraz, když s úšklebkem odpověděl:
„Moc se jim to nelíbilo. Hlavně těm franským. Ale lidé se té babizny zastali.“
Pak se Svatopluk ušklíbl ještě jednou: „A pokud jde o mě, však mě znáš. Jsem
věrný syn Říma, ale ty naše franské kněží vždycky rád popíchnu. Tak jsem poslal
župana Ladislava, aby té bábě předal křížek s mým monogramem, kterým jsem dal
najevo, že může v Moravgradu pobývat a věnovat se své živnosti.“
A Svatopluk se zašklebil potřetí: „Franský správce naší baziliky se tvářil všelijak,
když o tom dozvěděl. Ovšem protestovat si nedovolil.“
Nato král zvážněl a pokračoval ve svém vyprávění: „Prostě když jsem se tehdy
vracel z lovu, nevím, co mě to napadlo.
Přikázal jsem zastavit, sesedl jsem z koně a nechal si od té babizny věštit z ruky.
Ona, protože mi měla být proč vděčná, byla nejprve samá ochota.
Když však do svých rukou uchopila moji pravici a zadívala se mi do dlaně, najednou
ztuhla, zbledla a vytřeštěně se na mě zadívala.
Dobře mě všichni znáte, já se hned tak něčeho neleknu. V té chvíli by se však ve
mně krve nedořezal. Protože jsem viděl, že ona si v té mé dlani přečetla něco, co ji
k smrti vylekalo.
A já pochopil, že když to vylekalo ji, tím spíš by to mělo vylekat mě.
Babizna byla až do té chvíle jako mluvící mlýnek. Mlela a mlela.
Najednou však zmlkla a jenom zírala před sebe s vytřeštěnýma očima.
Houkl jsem na ni, aby mi řekla, co v té mé dlani uviděla.
Ona se však k tomu neměla a jen drmolila, že lepší bude, když se na nic nebudu
ptát. A že prý také i ona se občas mýlí a je zbytečné se proto zneklidňovat.
Já si však vedl svou. Ona ale mluvit nechtěla.
Teprve když jsem jí pohrozil tím, že ji nechám vyhnat z Moravgradu, se na mě tak
nějak vyčítavě zadívala, až mně jí bylo v té chvíli líto. Čemuž jsem se sám divil,
protože tak se obvykle nechovám.
Bába se nakonec ztěžka nadechla a pomalu mi řekla, že na sebe musím dávat
pozor, moc velký pozor. Že prý pojedu brzy z Moravgradu na cestu, na které mi bude
hrozit smrtelné nebezpečí.
A že prý to nebezpečí bude skutečně smrtelné. A pokud se budu chtít ještě někdy
vrátit do Moravgradu, nesmím to nebezpečí zlehčovat a podceňovat.
A když mi to řekla, tak divně se na mě zadívala. Jako by se se mnou loučila.“
„Podivná historka,“ poznamenal do náhlého ticha u stolu Slavomír.
„Já na různé nadpřirozené historie moc nedám, však mě znáte,“ pokračoval kníže,
„ovšem při tomto tvém vyprávění jsem cítil až mravenčení v zátylku.
I když se mi to neříká zrovna lehce, rozhodně bych to nepodceňoval a bral jako
varování, že Bojatovu zprávu nemáme zlehčovat. Naopak. Musíme udělat vše pro
tvoji bezpečnost, Svatopluku!“
Král s vážnou tváří a zaraženě, jak u něj nebylo zvykem, ze sebe váhavě vypravil:
„Je jasné, že tou cestou, na kterou se vydám, musela ta ženština myslet tuhle cestu
do Veligradu.
A já opravdu nevím, co si o té její věštbě myslet. Dobře mi však není, když na ni
pomyslím.“
...
Na střechu stavení, na které ukazoval jeden ze strážných, dírou vzniklou rozhrnutím
došků vyskočili dva muži v šedivých halenách, opásaní koženými řemeny. Oba drželi
v rukou malé reflexní luky, podobné těm, které používali maďarští jezdci.
Jeden z mužů už držel svůj luk natažený. Jen, jen vystřelit.
Druhý se k tomu chystal.
Po varovném zvolání strážného však už svůj zjevný úmysl nedokonali. Téměř
okamžitě se na střechu zmíněného stavení snesla na oba muže sprška šípů.
Ten, který byl už připravený k výstřelu, se skutálel ze střechy na zem, kde zůstal
bez hnutí ležet, přičemž mu z těla trčelo několik šípů.
Druhý, který měl zabodnuté šípy v obou nohách a dva také v trupu, se, leže na
střeše, z posledních sil držel za okraj otvoru, který před chvílí ve střeše udělali.
Nakonec jej jeho slábnoucí ruce neudržely a sklouzl ze střechy na zem vedle svého
druha také.
K oběma ležícím útočníkům se okamžitě rozeběhli poblíž stojící Slavomírovi vojáci,
aby je jednak ochránili před sbíhajícími se místními lidmi, chtějícími vzít spravedlnost
do vlastních rukou a jednak, protože věděli, že jejich velitel Slavomír si útočníky bude
chtít vyslechnout. Pokud tedy toho budou schopní, protože ten první se nehýbal, ani
nejevil jiné známky života.
Všichni, tedy všichni nevojenští účastníci shromáždění obrátil svoji pozornost ke
stodole, ze jejíž střechy trčelo několik šípů, které oba útočníky minuly. A spolu s nimi
i většina přítomných vojáků. Nebýt pohotových, výborně vycvičených Slavomírových
mužů, s útočníky by to prostě dobře nedopadlo.
Avšak Erik a muži pod jeho velením, kteří v té chvíli tvořili tělesnou stráž krále
Svatopluka a knížete Slavomíra, se nedali zlákat tím, co se událo u oné stodoly. Byli
dostatečně zkušení, aby věděli, že takový útok nemusí být jedinýa nepolevovali ve
své pozornosti a úsilí chránit krále Svatopluka a knížete Slavomíra.
Erikovi a jeho mužům tak neunikla postava, která se jako duch na okamžik vynořila
z křoví na okraji lesíka na ostrově za Malým kanálem. V místě, kde byla nevelká
vyvýšenina porostlá právě hustým, skoro jako dospělý muž vysokým křovím.
Muž roztočil rychle prak, ze kterého vylétl velkou rychlostí kámen letící na
Svatopluka.
Erik ihned výkřikem varoval své okolí.
Slavomír sahal po králi, aby jej strhl k zemi před oltář.
Erik však ještě stačil bleskurychle zareagovat a proti letícímu kameni zvednout
dřevěný štít pobitý plechem, který sebou normálně vozil pouze na koni. V očekávání
dramatických událostí při mši jej však toho dne vzal sebou.
Kámen narazil do kraje štítu takovou rychlostí, že štít málem Erikovi vyrazil z ruky.
Viking v té chvíli napjal všechny síly, až mu naběhly žíly na ruce držící štít.
Viking vydržel, štít však tak úplně nikoliv.
Prudce letící kámen urazil dřevěný okraj štítu a ohnul plech, kterým byl štít pobitý.
...