Stanislav Češka - Případ kněze z Bojné - ukázka z románu
...
Slavomír pozdvihl údivem obočí a zeptal se: „Co se vašemu statečnému županovi přihodilo? Nemoc? Vždyť přece nebyl tak starý. Pokud se pamatuji, měl asi padesát let. A neslyšel jsem, že by trpěl nějakou nemocí.“
„Však náš župan také nezemřel na nemoc,“ řekl smutným tónem Mirota, „sklátil ho oštěp, který přesně trefil jeho srdce.“
„Nehoda nebo vražda?“ zeptal se Erik.
„Bohužel vražda,“ dutě odpověděl Mirota a dodal, „Kosora, tedy Kosora mladší, který podle starého zvyku nastoupil na otcovo místo… Samozřejmě musí jej ještě potvrdit král, toho však zatím nemáme… Tedy Kosora byl s otcem na lovu. Byli pouze sami dva. Mladý Kosora tehdy přesvědčoval otce, aby sebou vzali pár vojáků. Já se k němu přidal. Kolem našeho hradiště je klid. Doba je však nejistá. To víte ostatně sami.“
Erik ironicky poznamenal: „Jak jsem znal župana Kosoru, byl do lovu stejný blázen jako náš nebohý král Rastislav. A na rady, které jste mu v dobré víře dávali, měl jedinou odpověď. Příliš mnoho lovců by zvěř vyplašilo. Pokud tedy nepořádáte velký lov a jdete po jednom, určitém kusu.“
Mirota se pousmál: „Řekl jsi to, Eriku, přesně. Nebohý župan byl uvážlivý muž, který se vždy radil s okolím, než přijal nějaké rozhodnutí. To ovšem platilo s jednou výjimkou. Pokud šlo o lov, s Kosorou nebyla řeč. Nebyl ochotný přistoupit ani na to, že bych s těmi dvěma šel alespoň já.“
Erik se uculil. „O jaký kapitální kousek šlo tentokrát?“
„O velkého divokého kance. Stopovali divokého kance. Kosora už po tom zvířeti šel delší dobu. Potuloval se kolem našich Valů a byl docela drzý. Tedy ten kanec, samozřejmě. Drzý a chytrý. Toho osudného dne oba Kosorové, jak mi mladý vyprávěl, najednou uslyšeli jakýsi šustot před sebou v hustém porostu. Pomysleli si v té chvíli, že toho kance vyplašili. Podruhé toho rána. Už jej totiž slabě zasáhli jedním šípem, avšak silné zvíře bez ohledu na své zranění před nimi uteklo. Šli nedočkavě po jeho stopách. Ty mizely právě v tom hustém porostu před nimi. Oba Kosorové se zaradovali, že zvíře konečně mají. Zraněný kanec ovšem může být hodně nebezpečný. Co vám mám vysvětlovat. Sami se v lovu vyznáte také. Uchopili tedy otec kopí a syn luk se šípem. Znovu se ozvalo zapraštění mlází. Čekali samozřejmě rozzuřeného kance, avšak z mlází najednou vyskočila postava jakéhosi bojovníka se zahalenou tváří. Ten vší silou vymrštil oštěp, který proklál staršímu Kosorovi srdce. Mladší vystřelil šíp, kterým by útočníka dost možná trefil, jek mi vyprávěl. Jenže v té chvíli se mu do pravé paže zabodl šíp od druha útočníka s oštěpem, který zůstával skrytý v tom mlází. Ti dva útočníci se po té, co zabili staršího Kosoru, hned ztratili a mladý Kosora se věnoval otci. Z toho však život rychle odešel.“
...
Oluše okamžitě vyběhla před dům. Byla to ani ne třicetiletá žena s pěkně formovanou postavou, souměrným obličejem a hustými tmavě hnědými vlasy vzadu spletenými do copu. Oblečená byla do polodlouhých šatů z jemného lněného plátna, kolem pasu sepnutými řemínkem z jemné kůže a odhalujícími větší část jejích pěkných, souměrně tvarovaných lýtek. O tom, že ani po smrti manžela nebude trpět nouzí, svědčily stříbrné, bohatě zdobené hrozníčkové náušnice v jejích nevelkých uších a náhrdelník ze skleněných korálků upoutávající pozornost k jejím neméně pěkně formovaným ňadrům. Na nohou měla nízké kožené střevíce z kvalitní kůže, ke kotníkům upevněné tenkými koženými řemínky.
Slavomír si v duchu pobaveně řekl, že se Mladotovi vůbec nediví, že kvůli této pěkné ženě ztratil hlavu. Oluše byla totiž nejen pěkná, její pozorné oči Slavomírovi řekly, že také nebude hloupá. K tomu všemu z ní přímo sálala chuť k životu. Před nimi nestála žena i po roce zlomená smrtí manžela. Naopak, byla to žena, která si chce života užít a k tomu si přeje pořádného mužského. Krátkou výměnou pohledů s Erikem zjistil, že jeho druh si nepochybně myslí totéž.
Když Oluše uviděla, kdo přijíždí do jejího dvorce, ihned si koketně uhladila na bocích své šaty. V jejím gestu bylo tolik smyslnosti, že Erik se naklonil ke Slavomírovi a pošeptal mu: „Kdybych nebyl dlouhá léta šťastně ženatý a nebyl šťastným otcem tří dětí, tak…“
Slavomír vikingovi s ironií v hlase pošeptal: „A kdybys nevěděl, že tvoje milovaná Jana má pádnou ruku a jednu obzvlášť velkou vařečku mezi svým kuchyňským náčiním…“
„Vždyť by se nemusela nic dozvědět,“ šepty odpověděl Erik, „nebo bys jí něco prozradil?“
„Jsme tu kvůli pátrání po vrazích a ne kvůli pěkným ženským,“ odvětil tiše Slavomír, ještě jednou přejel Olušu hodnotícím pohledem a už bez ironie s trochou smutku v hlase pronesl, „bohužel je tomu tak. Tak se holt musíme chovat s důstojností přináležející našemu postavení.“
Potom sjel Slavomír Olušu ještě jedním pohledem a dodal: „Nemohu říct, že by mě to nebylo alespoň trochu líto. Takový je však život. S tím nic nenaděláme.“
Erik si jen ztěžka vzdechl a Slavomír vyzval své muže, aby počkali na nádvoří Olušina dvorce, pokynul ženě a pouze s Erikem a Mirotou vešli za ní do jejího domu.
...
Slavomír se probral ze svého zadumání a pozorně se rozhlédl kolem sebe. Protože zde nebyl poprvé, věděl, že by už za chvíli měli míjet místo, kde místní těžili železnou rudu. Cesta před tímto místem vedla úzkým průsekem v lese, který zde byl velmi hustý, a v podstatě bylo nemožné cestu opustit.
Slavomír v takových místech vždy zpozorněl, protože byla velice příhodná pro přepadení. Ještě před jedním, dvěma roky vládl v jižní části Inoveckých hor mír a bezpečí. Nyní však museli být pocestní opatrní.
Tato oblast byla sice pod kontrolou vojenských hlídek z Bojné a Frankové, případně jejich spojenci od Nitravy se sem obvykle neodvažovali, jenže poslední dobou se jejich nájezdy množily, jak jim řekl Mirota. Vedla je k tomu snaha uloupit potraviny. Ostatně i případu Bezmírovy smrti nemohl Mirota věnovat pozornost kvůli podobnému nájezdu Franků.
Slavomír ani nemusel svým druhům nic říkat. Sami byli dost zkušení, aby zpozorněli a sledovali ostražitě okolí.
Najednou cosi slabě zasvištělo a přilétl šíp, který Slavomíra bolestivě zranil na levé paži.
Rána zabolela hodně, Slavomír však potlačil bolest, o zraněnou ruku se nestaral a bleskově se přimkl k sedlu svého koně a jemně jej pobídl. Chytré zvíře hned vědělo, co dělat. Začalo se Slavomírem kličkovat, takže další šíp, který okamžitě následoval ten první a přiletěl zprava, a který by Slavomíra nepochybně trefil do prsou, kdyby zůstal stát na místě, se jen neškodně zabodl do povrchu cesty. Slavomír pochvalně poplácal po krku svého koně a chytré zvíře vesele zaržálo, protože dobře chápalo, co mu pán svým poplácáním sděloval.
Schopnost bleskově reagovat na nenadálý útok ovšem nebyla vlastní pouze Slavomírovi, nýbrž i jeho druhům. Už v okamžiku dopadu prvního ze dvou šípů Erik zvolal na Vladana: „Já vpravo, ty vlevo!“
A ve chvíli, kdy letěl druhý šíp, Erik s Vladanem vystřelili současně své šípy do korun stromů nad cestou, ze kterých Slavomíra napadli dva útočníci. Erika s Vladanem okamžitě následoval Mirota a ostatní vojáci, takže se ozvalo praskání větví a ze stromů spadli dva ozbrojenci. Každý z nich měl v těle zabodnutých několik šípů.
...