Stanislav Češka - Případ holasické lásky - ukázka z románu
...
Cestou po pravém břehu řeky Olše směrem proti jejímu proudu jela pomalu na koních skupina vojáků. Nebylo divu, že jejich koně šli zvolna. Den byl horký a slunce nemilosrdně pálilo z oblohy, kterou zakrýval pouze sem tam malý mráček.
Když koně měli chuť uždibnout trochu trávy podél cesty nebo se napít z řeky, jezdci jim v tom nebránili a sami se také občas v řece osvěžili.
Jezdci ani jejich koně nepůsobili vůbec dojmem, že by někam spěchali. Spíše si užívali krásného dne. Tempo určovali sami koně. Tam, kde byla cesta ve stínu lesa, který se místy vzdaloval a jindy zase přibližoval k řece, šli znatelněji pomaleji než v takových místech, kde stromy ustoupily, s nimi jejich stín a cesta tak byla vysušená a prašná a slunce tam pálilo na koně i lidi.
Skupinu vedli dva vojáci pozorně sledující okolí. Asi o dvě koňské délky za nimi jeli vedle sebe v družném hovoru dva jezdci následovaní asi stovkou vojáků.
...
Když před nimi les ustoupil od řeky a oni vjeli na rovnou pastvinu, Hup najednou zpozorněl, zadíval se dopředu a nasál mírný, téměř neznatelný vánek, který se k nim nesl.
Zdálo se, že pes chvíli přemýšlí nad tím, co cítí. Slavomírovi to neušlo a vždy se takovým chováním svého psa trochu bavil. Druhé tak chytré zvíře totiž ještě nepotkal.
Najednou Hup znehybněl a tiše zavrčel. Všichni kolem Hupa znali, a tak dobře věděli, že pes jim říká: „Pozor, někdo je před námi.“
Slavomír ani nemusel sám zavelet. Podle jeho příkladu všichni rychle sesedli z koní, přinutili je lehnout a sami poklekli, aby je tráva alespoň částečně kryla.
Slavomír najednou ukončil hovor s Erikem, během kterého si prohlížel pomalu se jim přibližující hradiště Podobora, a začal se dívat spolu s ostatními směrem, odkud Hup nasával vzduch.
Před nimi, skoro u okraje lesa, byl nevelký dřevěný seník. Z lesa za seníkem vyšel najednou jakýsi muž, opatrně se rozhlížel a potom otevřel dveře do seníku a vešel dovnitř.
Erik se obrátil k příteli: „Co myslíš, Slavomíre? Přítel nebo nepřítel? Co tam ten člověk dělá?“
Slavomír pokrčil ramena: „Dokážu si představit spoustu nevinných důvodů, které nás nemusí zajímat. Schůzka s dívkou…“
„Nebo s jiným mužem,“ ironicky se ušklíbl Erik a dodal: „V dnešní pokrokové době je možné všechno.“
Slavomír mávl rukou: „Jak stárneš, máš čím dál víc ztřeštěné nápady. Kéž by se ti vrátila moudrost mládí.“
„Kéž by si totéž přála moje drahá Jana,“ zašklebil se znovu Erik, „já bych se také rád vrátil do svého mládí. Světlo mého života a opora mého domácího krbu si však zrovna před naším odjezdem na tohle tažení libovala, že prý sice jsem pořád tak trochu pitomec, ovšem už zdaleka ne takový jako v mládí. Prý jsem zmoudřel.“
Slavomír otevíral ústa, pak však jen mávl rukou a zabručel: „S tebou je někdy fakt těžká domluva. Ale co se dá dělat? Nic! Už jsem si na tebe zvykl. Podobně jako tvá žena.“
Pak se Slavomír ohlédl za sebe a vyzval jednoho ze starších vojáků: „Pozdešo, vezmi si tři, ale ne, raději si vezmi pět mužů, budeme opatrní, a jděte zjistit, co se děje v tom seníku.“
...
Pozdeša ukázal na pět mužů a v jejich čele se rozběhl k nejbližší části lesa a po jeho okraji potom k seníku.
Když ke stavení doběhli, chvíli pozorovali jednoduchou kůlovou konstrukci se stěnami z proutí vyplněnými mazanicí z hrnčířské hlíny a plev. Střecha byla z došků, na jedné z kratších stěn, obracené k pastvině, se nacházely jednoduché dveře z tenkých trámků, na každé z delších stěn osvětlovalo vnitřek stavení malé okénko řídce vypletené proutím s dřevěnou okenicí. U obou oken byly okenice otevřené.
Vojáci na sebe pobaveně pohlédli, protože zvuky ozývající se ze stavení zněly poměrně jasně. Jeden z vojáků, Herlík, pobaveně prohlásil: „Tak tady se pikle nekují. Tady se kuje nový obyvatel Podobory nebo jejího okolí.“
Po těchto slovech se Herlík opatrně přiblížil až k seníku a jedním z okének neméně opatrně nahlédl dovnitř. Jeho gesto bylo jasné.
Na to se Pozdeša vesele zašklebil a děl: „Rozkaz je rozkaz. Jdeme zjistit, co se vevnitř děje.“
Pozdeša v čele svých mužů rázně otevřel dveře, nehleděl na to, co uviděl, a zařval hlasem, na jehož síle si dal velice záležet: „Co se tu děje za nepravosti?!“
Při tom svém vystoupení měl Pozdeša co dělat, aby se nerozchechtal.
Seník měl totiž ve své zadní části ještě jedno patro, asi ve výši dospělého muže. Aby se tam dalo dostat, v seníku stál malý žebřík, který však byl nyní opřený o jednu ze stěn, aby nezavazel.
Většina sena byla totiž vyskládána ve vyvýšené části, která byla skoro úplně plná.
V přízemí byla celá podlaha pod vyvýšeným patrem hustě vystlána čerstvým senem, tak, aby na ní bylo pohodlné poležení. Na takto vzniklém velkém lůžku byl rozložený plášť, na němž ležela štíhlá, zdaleka ani ne dvacetiletá dívka a stejně štíhlý mladík, který však asi dvacet let svého života právě oslavil.
Když vojáci vtrhli do seníku, dívka právě slastně vzdychala, mladík ležel nad ní mezi jejíma roztaženýma nohama a nahá mladíkova zadnice se rychle pohybovala nahoru a dolů. Co se v seníku dělo, bylo všem jasné, ovšem Pozdeša si nemohl pomoci a musel prostě pustit trochu hrůzy.
Dívka zaječela a rychle sáhla po šatech, které ležely vedle nich, a zakryla tak alespoň částečně svoji nahotu.
Mladík se zachoval jako bojovník. Místo po šatech sáhl po meči, který měl odložený na opačně straně, než byly jeho a dívčiny šaty.
S hrubým zaklením rychle vyskočil a bez ohledu na svoji nahotu chtěl svým mečem napadnout vetřelce. To by ovšem nesměl stát proti zkušenému Pozdešovi, který mladíka nechal otočit se, při tom mu ovšem vyrazil meč z ruky, a jakmile byli obličeji proti sobě, přiložil mu špičku svého meče na krk.
Když však viděl mladíkovi do obličeje, sklonil meč a spolu se svými druhy se rozesmál. Jediní, kdo se nesmáli, byli mladík a dívka.
Děvče se stále ještě trochu třáslo, zakrývajíc se šaty, které drželo před sebou. A mladík zůstal stát a vyjeveně s otevřenými ústy civěl na vetřelce.
Pozdeša už dobromyslně řekl: „Křeso, něco na sebe hoď a pojď za námi ven. Už vás tu nebudeme přivádět do rozpaků.“
Mladíka, který za Pozdešou a jeho muži vyšel po chvilce ze seníku, poznali všichni. Pocházel z jejich města, z Veligradu. A sem, na Podoboru, přišel s otcem, který si přivedl oba své syny. Křesu i jeho staršího bratra Velka, aby mu pomáhali se správou podoborského hradiště. Ten otec byl totiž veligradský vladyka Provod, jehož Svatopluk jmenoval županem na Podoboře.
Pozdeša poslal jednoho ze svých mužů pro Slavomíra a zbytek skupiny, takže už oblečený Křesa poněkud vyjeveně zíral na veligradského knížete. I přes svoje překvapení však mladík nezapomněl na dobré vychování a Slavomíra pozdravil uctivou úklonou.
...
Borešův řev se ozýval z jeho domu otevřenými okny tak hlasitě, že jeho nadávání museli dobře rozumět ve všech okolních staveních. Někteří kolemjdoucí na sebe mrkali s pobavenými úsměvy.
Se zvědavě nastavenýma ušima se kousek od Pozdeši zastavily dvě staré babky, které voják pozoroval přivřenými víčky.
Jedna ukázala na zdánlivě spícího Pozdešu a ironicky pronesla: „Ten moravský voják musí být chodící sud medoviny, jinak by v tom Borešově řevu nemohl tak hluboce spát. Povím ti, Liběno, nechápu, jak takoví vojáci mohou být tak obávanými útočníky.“
Z druhé babky se ozvalo jakési zaskřehotání, jak to alespoň Pozdešovi připadalo, Vzápětí ovšem voják pochopil, že to byl smích. Tedy v jejím případě spíš výsměch.
Párkrát to své skřehotání babka zopakovala a potom, ještě se zalykajíc tím svým projevem veselí, posměšným tónem řekla: „Je možné, Doro, že se ti Moravané nacucají medoviny jako tenhle ožrala a potom jenom sborově vydechnou na nepřítele, a ten omámený tím jejich ožralým dechem padne k zemi. Dost možná, že největším ožralou bude ten jejich král Svatopluk.“
Pozdeša měl co dělat, aby se nerozchechtal a udržel se beze slova se zavřenýma očima.
Přivřenými víčky sledoval, jak si babky před něj stouply a zkoumavě jej prohlížely.
Ta, která byla nazvána Dorou, si prohlížela Pozdešu nadmíru důkladně a po chvilce prohlásila: „Když je tenhle budižkničemu takový ožrala, jak musí teprve nasávat jeho pán.“
Liběna se ušklíbla: „Myslíš toho knížete, toho Slavomíra, jak nám sem dnes zase přijel a chodil pak po hradišti jako ten pyšný pták, kdesi jsem o něm slyšela, jak se mu říká, jako páv?“
Dora přikývla a Liběna pokračovala: „No, to máš pravdu, nosil se tu vznešeně. Když však chodil po hradišti, vypadal ten kníže docela střízlivě. Večer ale už bude určitě ležet bezvládně někde pod stolem. To víš, takoví páni mají vždycky někoho, kdo je pak sebere a uloží do postele.“
Dora k tomu dodala: „Vždyť ten řvoun Boreš není jiný. To je taky ochlasta k pohledání. Dost možná na něho ani tihle Moravané nemají. Když se třeba tenhle voják před námi dokázal tak ožrat a není ještě tma, zase tak moc toho asi nevydrží.“
To už bylo na Pozdešu moc. Nechtěl dát najevo, proč pod lípou sedí. Takže pomalu otevřel oči, líně se trochu s heknutím protáhl a na obě vyjeveně na něj zírající babky zahučel: „Kuš, vy smradlavé čarodějnice! Slyším vás, i když spím! Táhněte a ať si vás běsi odnesou!“
Babky se zadívaly vytřeštěně na Pozdešu, který si je měřil neobyčejně vzteklým pohledem, i když ve skutečnosti měl co dělat, aby se nerozchechtal.
Babky se najednou jako na povel rozklepaly strachem a Dora k tomu jen špitla: „V tom ožralovi jsou asi ti běsi, které na nás přivolával. Raději zmizíme, dokud to jde.“
A jako na povel obrátily se obě od Pozdeši a běžely pryč jako za mlada. Liběna dokonce zapomněla před Pozdešou nůši s chrastím, kterou si nesla.
Pozdeša zase zavřel oči a dělal, že znovu spí. Spokojeně si uvědomil, že jeho hádky s oběma babkami si nikdy v okolí nevšiml. Ti, kteří byli poblíž, se totiž zajímali o to, co slyšeli z Borešova dvorce. Nějaký opilec a dvě staré babky je opravdu nezajímali.
...
Slavomír se vrátil do seníku, vytáhl z pouzdra u opasku svůj nůž a půjčil si také Erikův nůž. Sledován zvědavým pohledem nakukujícího Provoda, Erikovým nožem si nalezený váček přidržoval, přičemž jej svým nožem opatrné rozřízl na dvě poloviny.
Slavomír se obrátil na Provoda a vysvětlil mu: „Nechci na váček zbytečně sahat, aby můj pach nepřekryl pach toho, komu váček patřil.“
Ve váčku toho moc nebylo. Dvě malé měděné franské mince, drobný, avšak docela složitě zdobený měděný gombík, který vypadal na to, že přišel s kupci z Moravy, a kostěná ušní lžička s malou pinzetou, oboje uložené v malém plátěném pouzdru.
Erik ukázal na gombík: „Možná bude vrahovi na plášti chybět.“
„Kdo ví?“ zatvářil se pochybovačně Slavomír. „I když… Třeba budeme mít štěstí.“
Mince, gombík i plátěné pouzdro Slavomír uložil do malého plátěného pytlíku, který s sebou nosil pro podobné účely, a pytlík i s věcmi pak schoval do zdobeného koženého váčku, který měl zavěšený na opasku.
Jednu polovinu nalezeného váčku pak Slavomír nabral špičkou nože a položil jej do keramického hrnku přineseného Erikem.
Viking potom raději venku, aby nezapálil seno v seníku, ocílkou a křemenem zapálil kus troudu, od kterého pak přenesl oheň na suchou větev, kterou našel opodál. Slavomír dal pokličku na hrnek a Erik kolem jejího okraje nakapal vosk z plástu. Hrnek pak opět dal do torby u svého sedla.
Zbytek váčku nechal Slavomír zatím ležet tam, kde jej našel, a ještě jednou si začal prohlížet ruce mrtvé dívky.
Erik, který se mezitím vrátil do seníku, si přidřepl ke Slavomírovi a pozoroval jej, jak právě pozorně zkoumá prsty na Hedině pravici.
Erik se podíval na své nehty, ušklíbl se a řekl: „Měli bychom si vzít příklad z té dívky, jak byla čistotná. Nemá vůbec špínu za nehty. Takových žen moc nenajdeš. A o mužských se většinou ani nemá cenu v této souvislosti bavit.“
„To máš pravdu,“ přikývl Slavomír, „nehty na pravé ruce má Heda čisté. Musela mytí věnovat spoustu času. Jenže podívej se na její levou ruku. Na nehty malíku, prsteníku, prostředníku a ukazováku.“
„Tam má špínu,“ poznamenal Erik. „Když nehty levé ruky porovnáš s nehty na pravici, je to divné.“
„Ba ne, příteli,“ namítl Slavomír, „vůbec to není divné. Tohle není obyčejná špína. Podívej se pořádně. Je to tmavě červené. To bude nejspíš krev.“
Erik se chápavě usmál: „Aha, myslíš, že jednoho z vrahů mohlo to děvče poškrabat.“
„Možná toho, který se ji snažil držet,“ přitakal Slavomír.
„Takže náš vrah, vlastně spíš jeden z nich,“ prohlásil vážně Erik, „by mohl mít na svém těle čtyři škrábance a chybějící váček.“
...