Stanislav Češka - Preventivní vražda - ukázka z románu
...
Svalnatý ramenáč, něco přes třicet, s vysportovanou postavou, sedící za volantem,
zastavil s autem o dva vchody dřív, než byl dům, který jej zajímal.
Vedle něj seděl o půl hlavy menší, o poznání starší, vyhublý padesátník. Zadíval se
k domu, který jeho druh zadumaně pozoroval, a zeptal se: „Myslíš to s tou babou
vážně? Má opravdu prachy?“
Potom pochybovačně dodal: „Není ten tvůj známý jen ukecaná držka? Aby sis
nenabil tu svoji?
Ti tvoji známí jsou dost často hodně podivné a střelené existence. Zvlášť ti
z kriminálu.“
Ramenáč pokýval zamyšleně hlavou: „Tvrdil mně, a byl si při tom naprosto jistý, že
ta baba nakupuje šperky a je ve vatě. Prý bych u ní mohl najít možná i půl melounu.
A možná i o dost víc.“
Padesátník se rozpačitě zadíval na ulici, na které stáli, ulici, kterou tvořily činžáky
někdy z dob raného socialismu, činžáky které byly moderní už dost dávno, a ještě víc
pochybovačně pronesl: „No, já nevím, že by na takové ulici bydlely movité penzistky?
Kdybychom stáli před nějakou rozměrnou, udržovanou vilkou. Ale tady na tomhle
sídlišti?
Moc by za to nedal, že ten tvůj známý kecal.
Mimochodem, kdo to vlastně je?“
Ramenáč odpověděl vyhýbavě: „Toho stejně neznáš. Seděl jsem s ním v base.
Tam se dozvíš řadu zajímavostí.“
„A taky řadu ptákovin,“ nedal se padesátník. „Jako bych to neříkal o těch tvých
známých z basy.“
Ramenáč se ušklíbl: „Žvaníš, jako bys taky bručel.“
„Zatím jsem naštěstí neměl tu čest,“ uchechtl se padesátník. „Na rozdíl od tebe
jsem se, alespoň zatím, spokojil s podmínkou.
Ale stačilo mi to, co jsi mi povykládal ty.“
„Tak vidíš,“ zašklebil se ramenáč. „Tak do toho nekecej zkušenějším.“
„Hlavně bych nerad přišel kvůli nějaké ptákovině o kámoše a parťáka,“ nedal se
padesátník, který k tomu dodal, „zvlášť když ten kámoš a parťák je můj bývalý žák.“
Ramenáč s úsměvem otočil hlavu doprava a pobaveně pronesl: „Ty vole! Nikdy by
mě nenapadlo, když jsi mě sral při zkoušení, že spolu budeme jednou dělat.
Je vidět, že i učitel může občas podnikat něco pořádného.“
„Sám jsi vůl,“ uculil se padesátník. „Tím spíš mám o tebe obavy.
Vyprdni se na tu bábu. Dej jednou na mě.“
„Nedám,“ rozhodně pronesl ramenáč.
Pak se ramenáč dvakrát zhluboka nadechl a rázně pronesl: „Jdu na to.“
Potom už vážně, tónem nepřipouštějícím diskusi pronesl: „Konec žvanění. Začíná
práce.
Dávej bacha, jestli se tu nesemele něco nenormálního.“
„To jako co? Myslíš třeba policajty?“ zeptal se padesátník.
„No jo, třeba benga. I když nevím proč zrovna ti by se tu měli rojit,“ přikývl ramenáč.
„Ale spíš myslím na neteř té báby. Vždyť jsem ti ji ukazoval.
Ta bába je už stará. S tou problémy nebudou. Ale ta neteř nebude mít ještě šedesát
a bude pěkně od rány. Tu bych tu nerad potkal. Ta bude pěkná rachejtle.“
Když padesátník přikývl, ramenáč dodal: „Kdyby se tady ta čarodějnice náhodou
objevila, okamžitě mi volej a já vezmu hned kramle.“
„Jo, ukazoval jsi mi ji,“ přikývl padesátník. „Neboj. Kdyby něco, dám ti echo.“
„Tak já teda jdu,“ rozhodně pronesl ramenáč.
...
Pak mu ještě sjely oči na velkou klec u okna, ze které jej pozoroval malý nazelenalý
papoušek. Všiml si úleku ve výrazu té báby, když se zadíval na papouška.
Udělal ke kleci dva kroky, zamnul si ruce a řekl: „Když mě nedáš prachy, nebo mě
udáš, tak tady tomu ptákovi zakroutím krkem.“
Jiřina Kárníková jen tiše hlesla: „Pepíčka ne, toho ne. Prosím!“
Zašklebil se na tu bábu: „Tak Pepíček. Tomu krček jenom křupne.“
Celá se rozechvěla a znovu hlesla: „Papouška mi prosím nechte. Ten ptáček za nic
nemůže.“
„To záleží jenom na tobě, ty krávo jedna blbá.
Jestli tomu tvému orlovi zakroutím krkem a tebe zmlátím tak, že po té masáži budeš
jenom ležet v betli a sosat hadičkou tekutou stravu. Až do smrti.
To si pamatuj!“
Poslední větu pronesl hodně výhružným tónem.
Jiřina Kárníková jen vylekaně přikývla a špitla: „Ano.“
Jak se celá chvěla strachem a bolestí, měla roztřesené ruce, takže jí dělalo problém
otevřít krabici s penězi.
Nakonec však víko z krabice sundala a přistrčila mu ji.
Podíval se dovnitř, vzal všechny peníze, které tam byly, rychle je spočítal a na to jí
dal do obličeje další ránu pěstí. Přitom ji však držel levičkou za krk, aby mu zase
nespadla na zem. Ránu doprovodil výhružnými slovy: „Ty si snad děláš prdel, ty stará
čarodějnice! Ty ze mě děláš vola!
Dva tisíce? Jenom dva tisíce? Já vím, že ty máš pár set tisíc. Kde je máš, čůzo
jedna? Mám tě mlátit dál?“
Celá vystrašená ze sebe pracně vypravila: „Ale já víc peněz opravdu nemám!
Já nevím, kdo vám o mě co navykládal. Já jsem byla obyčejná účetní a teď žiji
jenom ze svého důchodu…“
Byl přesvědčený, že ta bába si z něj dělá šoufky. Vzkypěla v něm zlost a začal ji
fackovat, přičemž facky prokládal ranami pěstí.
On byl silný statný chlap, ona roztřepaná osmdesátiletá paní, takže to netrvalo
dlouho a sesunula se na podlahu.
...
Chvíli mlčky upíjeli ze svých půllitrů. Až najednou zjistili, že je mají všichni tři
prázdné.
Tedy až na Říďu, který měl na dně toho svého asi na prst piva.
Sporty jej přátelsky plácl přes rameno se slovy: „Moc se s tím nimráš. Takhle z tebe
pořádný chlap nevyroste.
Kopni ten hlt do sebe a objednáme si další.
Říďa, který v té chvilce čuměl do blba a přemýšlel nad nesmrtelností chrousta,
se probral a dopil pivo.
Sporty pak kývl na mladou buclatou servírku: „Maruško, dones nám další tři kousky.
Ať nezhyneme žízní.“
Děvče se ušklíblo: „Vy tří zhynete tak akorát na cirhózu jater.“
„No jo, kdybychom se ale nesnažili, ty bys neměla na živobytí,“ opáčil zvesela Říďa.
„To je fakt,“ přikývla servírka. „Tak to pivo budete ve chvilce mít. Ať mám větší
prémie.“
Pak s úšklebkem dodala s kývnutím směrem k výčepnímu, který byl současně
majitelem podniku: „I když, pokud jde o toho škrťu, budu ráda, když dostanu včas
výplatu.“
Na to se probral i Medvěd a svým hlubokým hlasem děl majestátně: „Pokud bys
měla nějaké potíže, tak řekni a já mu přijdu rozbít držku a trochu přeformovat žebra.“
Servírka pohodila svým blonďatým ohonem a zvesela pronesla: „Kdyby jo, dám ti
vědět. Ale ono bude stačit, když se jenom zmíním o tvé nabídce a on se podělá.“
Načež dívka vzala ze stolu prázdné půllitry a po chvilce je nahradila plnými.
...
Stalo se, jak Sporty rozhodl.
Říďa zůstal sedět s rukama na volantu.
Sporty si hodil tašku s nářadím přes rameno a tašky na kazety podal Medvědovi.
Sporty s Medvědem se pak vydali rychlým kokem k místnosti s bankomatem.
Vystoupali po schodech ke škole a složili tašky na zem před dveřmi vedoucími
k místnosti s bankomatem.
Sporty tiše zabručel: „Doufám, že ty dveře povolí, jak jsem je odhadl.“
Vytáhl páčidlo, přiložil je k rámu dveří u kliky a nezklamal se. Ozvalo se tiché
křupnutí a byli vevnitř.“
Medvěd se ušklíbl: „Ty se s tím, Sporty, nesereš.“
„Asi bych ten zámek otevřel i jinak, ale proč si s tím hrát,“ ušklíbl se Sporty. „Jak
jsem řekl. Čím dřív odsud vypadneme, tím líp.“
„Tak a teď se dáme do toho bankomatu,“ prohlásil Sporty. „Mohl bych to provést
sám, jenže ve dvou by to mělo jít jako na drátkách.“
Sporty vytáhl dvě páčidla a velkou kovovou palici.
Páčidly zabral za okraje zadních dvířek bankomatu, přitom udělal Medvědovi místo,
aby se mohl rozmáchnout a seshora praštil palicí do dvířek. Ten tak také bez
dlouhého rozmýšlení učinil.
Netrvalo to ani pět minut a už tašky s kazetami z bankomatu nakládali do kufru
svého auta.
Potom Říďa s autem vyjel z Klobouk a asi ve třetině cesty do Brna sjeli na
zastrčenou polní cestu, kterou si vybrali už předem.
Bylo jasno, svítil měsíc a hvězdy, takže bylo docela vidět. Čas, který měli, využili
k tomu, aby otevřeli kazety s penězi.
Sporty si nebyl jistý, jestli kazety s penězi nejsou zajištěny patronami s barvou.
Podal tedy Medvědovi starý pracovní plášť, dlouhé gumové rukavice a ochranný štít
na obličej.
Medvěd se chvíli zdráhal, potom však uznal, že opatrnost je na místě a navlékl si
ochranné pomůcky od Sportyho.
Nakonec se však ukázalo, že Sportyho opatrnost byla přehnaná.
Medvědovi stačil šroubovák, kterým přetrhl plomby, trochu zapáčil a nakonec
snadno otevřel kazety s penězi, aniž by na něj odněkud vystříkla barva.
Naopak. Nedočkavě se naklonili nad kazety a s úlevou zjistili, že jejich námaha
nebyla marná.
...