Stanislav Češka - Odložená vražda - ukázka z románu

...

Jednoho červnového dne roku 2000, začátkem tohoto měsíce, se na služebně OOP  Brno-sever objevil poněkud ustaraně a zároveň nasupeně vyhlížející šedesátiletý muž. Představil se jako Jiří Široký a službu konajícímu policistovi na recepci se stopami podrážděnosti v hlase oznámil, že jde oznámit zmizení vlastního syna.
Po chvíli si pro nervózně podupávajícího šedesátníka došel seshora podpraporčík Hynek Venhoda. Jedním pohledem ohodnotil příchozího jako nepříliš sympatického člověka, se kterým si ještě mohou užít své. Ovšem podpraporčík byl u policie už nějaký ten rok a dokázal své osobní pocity skrýt a především potlačit a vystupovat korektně a nestranně. Jinak by ostatně svoji práci ani nemohl vykonávat. A navíc, když mu službu konající kolega do telefonu sdělil, proč Jiří Široký přišel, dokázal podpraporčík pochopit, že i starost o blízké může někdy změnit chování lidí k horšímu. Pravda, může i nemusí. Někteří lidé jsou takoví prostě vždy. Podpraporčík se Jiřímu Širokému představil a vyzval jej, aby šel za ním do jeho kanceláře.
Tam usadil příchozího na židli u svého psacího stolu a když ten chtěl hned spustit, co po policii žádá, podpraporčík pokynem pravice vodopád slov zastavil a zdvořile řekl: „Nezlobte se, pane Široký. Musíme v tom vašem vyjádření udržet nějaký pořádek. Nejprve vás poprosím o občanku a sepíšeme vaše osobní údaje a musím vás podle zákona poučit.“
Jiří Široký se sice zaškaredil, ale neřekl ani slovo protestu.
Když podpraporčík provedl, co zákon vyžadoval, a sepsal nacionále Jiřího Širokého, řekl mu: „Takže teď se dostáváme k tomu, proč jste za námi přišel. Jak mi řekl už kolega na recepci, jedná se o vašeho syna, kterého pohřešujete.“
Jiří Široký přikývl a pověděl: „Je to tak. Já žiji s manželkou Janou v Brně a u nás je k trvalému pobytu hlášený také můj syn Jiří. Ten u nás ale nebydlí, žije se svojí přítelkyní Alenou Horákovou ve Šlapanicích. Moji adresu už máte, tady jsem vám napsal adresu šlapanického bytu mého syna. Tedy, abych byl přesný, bytu, v němž bydlí můj syn se svojí přítelkyní Alenou Horákovou. Ten byt je její.“
Podpraporčík si papír vzal, adresu připsal do zápisu a vyzval Jiřího Širokého: „Tak, teď mi prosím povězte, jak to je se zmizením vašeho syna.“
Jiří Široký se zhluboka nadechl, chvilku si mlčky rovnal myšlenky a potom se pomalu rozvykládal: „Jak jsem řekl, syn bydlí s přítelkyní v jejím bytě ve Šlapanicích. Alena, tedy Alena Horáková, přítelkyně mého syna, odcházela jako obvykle 30. května před osmou ranní do práce. Pracuje ve Šlapanicích na městském úřadu. To viděla syna naposledy. On ještě zůstával doma.“
„Co vlastně dělá váš syn?“ zeptal se podpraporčík. „Myslím, čím se živí. Ptám se proto, že jste řekl, že zůstal doma, když jeho přítelkyně odešla do zaměstnání."

„On nemá pravidelnou pracovní dobu,“ odpověděl Jiří Široký. „Syn se zabývá prodejem a opravami motorových vozidel. Je tichým společníkem bratrů Hrubcových, jmenují se, tuším, Tomáš a Pavel. Ti mají autoservis v Brně-Lesné. Pokud vím, tak syn je v tom autoservisu finančně zaangažovaný. Pavlovi Hrubcovi půjčil na modernizaci servisu milion korun. Sám syn se také angažuje v nákupu mírně ojetých aut, i třeba v cizině, které v tom servisu repasují a prodávají.“
„Ty peníze vašemu synovi Pavel Hrubec pořád dluží?“ zeptal se podpraporčík. Jiří Široký přikývl: „Pokud vím, tak ano. Syn v tom, co je mi alespoň známo, nevidí nějaký problém. S těmi Hrubcovými má dobré vztahy, zvlášť tedy s Pavlem Hrubcem. Jak vím od syna, ten Hrubec má chatu kdesi u Ochozi. Syn tam poměrně často jezdí. Taky se myslím zajímá o koupi té chaty.“
„No dobrá, tohle zatím necháme být a vrátíme se k vašemu synovi,“ řekl podpraporčík. „Co měl tedy váš syn v plánu onoho 30. května, víte? Vy nebo vaše, jak bych to řekl, skoro snacha?“
Jiří Široký se zamyslel a poté zavrtěl hlavou: „Tak to nevím. A vlastně to neví ani Alena.“
„Jak víte, co ví nebo neví slečna Horáková?“ zeptal se podpraporčík.
„Podle toho, co mi říkala,“ vysvětlil Jiří Široký. „Alena si totiž zapomněla doma mobil a peněženku, tak se pro ně z práce vrátila domů. To bylo, jak mi řekla, někdy kolem půl desáté. A to už Jirka doma nebyl. Navíc, když se před tou osmou loučili, nedal Aleně najevo, že by se měl někde zdržet, případně někam cestovat.“
Podpraporčík se se zájmem poznamenal: „Proč říkáte to ‚někam cestovat‘. Cosi mi říká, že to není jen tak.“
Jiří Široký se poprvé, ovšem pouze na vteřinku pousmál a řekl: „Ona totiž Alenka se odpoledne vrátila domů a Jirka nebyl nikde. Tak jí to bylo divné. On občas takhle někam odjel za obchodem, ale dal o sobě vědět.“
„A toho dne asi nedal,“ chápavě poznamenal podpraporčík.
„Vlastně dal,“ neurčitě pokýval hlavou Jiří Široký. „Jenže tak nějak divně. Až někdy večer, vlastně až skoro před půlnocí přišla Alence esemeska, kde stálo, že ‚Ali, jedu na východ a vyměnit valuty. Neboj se, všechno stihneme. V pátek budu doma. A nevolej mi, budu často bez signálu‘. Když přišla tahle esemeska, Alena hned volala zpět na Jirkův mobil, ozvala se jí ale pouze hlasová schránka. A to byla poslední zpráva, kterou Alenka od Jirky dostala.“
„Co znamenalo to „neboj se, všechno stihneme‘?“
„Jirka s Alenkou měli koupený zájezd do Itálie,“ vysvětlil Jiří Široký. „Měli tam odjíždět zrovna dnes. A moc se na to oba těšili. Vzhledem k tomu, že však do dneška syn po sobě nezanechal už žádnou další zprávu, myslíme si všichni, tedy Alenka, já i moje manželka, že se Jirkovi muselo něco stát. Buď nehoda, nebo se stal třeba i obětí nějakého trestného činu.“
Podpraporčík vážně pokýval hlavou a pověděl: „Bohužel vaše obavy mohou být pravdivé. Vzhledem k době, která uplynula od odjezdu vašeho syna z domova. Teď bychom měli dát dohromady popis vašeho syna. Přinesl jste sebou jeho fotografii? Sice si ji mohu vytáhnout z evidence obyvatelstva, ale privátní snímek bývá lepší.“
Jiří Široký sáhl do náprsní kapsy své bundy a vyndal obálku s několika fotografiemi: „Počítal jsem s takovou žádostí. Tady máte několik fotek mého Jirky. Vracet je nemusíte, jsou to kopie, doma máme originály.“
Podpraporčík poděkoval a následně spolu s Jiřím Širokým dal dohromady popis jeho syna, při čemž zároveň také vyplnil patřičný formulář „Žádost o vyhlášení pátrání po pohřešované osobě“, který ještě doplnil podle instrukcí Jiřího Širokého seniora vyplněním několikastránkového „Formuláře popisu osoby“.
Když byl podpraporčík s oběma úředními lejstry hotový, zeptal se: „Víte, co měl váš syn při posledním odchodu z domova oblečené?“
Jiří Široký zavrtěl hlavou: „Nevím. Když jsme se domlouvali s Alenkou před mým odchodem k vám, ona to také nevěděla. Sice se mu koukla do šatníku, ale zase neměla takový přehled o jeho oblečení, protože si je většinou kupoval Jirka sám. Jediné, co dokázala říct, a vlastně, jak já Jirku znám, mohu to pouze potvrdit, bylo to, že na sobě měl nejspíš to, co nosil obvykle. On nebyl žádný lev módních salónů. Obvykle chodil nazutý do botasek, nebo teda podobné obuvi. A oblečenou měl nějakou mikinu a džíny. Určitě byste jej nepotkali v obleku. Tedy kromě nějaké výjimečné slavnostní příležitosti.

Tentokrát se pousmál zase podpraporčík: „Tak to máme společné, tedy když já vysvléknu uniformu. Nejraději si navléknu džíny, triko a mikinu.“
Potom už vážně dodal: „Má váš syn něco, podle čeho by se dal poznat? Jizvu, mateřské znaménko, nějaký šperk, který nesundává…?“
„Upřímně řečeno,“ rozpačitě ze sebe vypravil Jiří Široký, „nic mě nenapadá. On vlastně nikdy neutrpěl zranění, po kterém mu zůstala nějaká jizva, ani nebyl na nějaké operaci. Snad to, že většinou nosívá zlatý řetízek s přívěškem na krku a druhý na pravé ruce, na levé mívá hodinky. Ty řetízky dostal od Alenky a dost si na nich zakládá. To by asi bylo všechno.“
...

Cesty zločinu i pátrání po něm bývají občas nevyzpytatelné.
Někdy se stane, že vyšetřovatel, ač nerad, případ odloží, protože prostě už zkusil možné i nemožné a nic dalšího se dělat nedá. A přitom ví, nebo alespoň tuší, kdo je, nebo by mohl být hledaným pachatelem. Ovšem k obvinění a především k odsouzení nestačí tušení, či přesvědčení. K tomu jsou potřeba důkazy. Důkazy, které přesvědčí prvoinstanční soud, potom případně i soud odvolací a nakonec, občas, i soud dovolací.

A i tehdy, když je vyšetřovatel přesvědčený, že důkazy, které shromáždil, jsou dostatečné, ba přímo neprůstřelné, se někdy dějí věci, nad kterými laik žasne a odborník se nestačí divit. Soudy prvoinstanční a odvolací s případem hrají cosi jako ping-pong, věc si přehazují, jeden soud obviněného odsoudí, nebo osvobodí, jak kdy. Soudu odvolacímu se však v rozsudku něco nezdá, případně vidí celý případ přesně naopak než soud prvoinstanční a souzený případ si obě ctihodné instituce několikrát vymění. A trvá to pak i několik let, než obviněný skončí za mřížemi, případně si konečně oddechne, že jeho peripetiím se spravedlností je konec.
Náš případ byl ukázkou toho, kdy kapitán Topol a jeho kolegové a s nimi i státní zástupce tušili, kde asi mají hledat svého pachatele. Jenže ono hledání bylo holt neúspěšné. Jak říká stará lidová moudrost, na holé dlani chlup prostě nenajdeš. 
V takovém případě dost často pomůže, když máte oběť. Pokud ovšem je důkazů málo a osud potenciální oběti je navíc neznámý, protože vlastně ani jistě, na sto procent, nevíte, jestli nějaká oběť v případu vůbec figuruje, je každá rada drahá.
A nebohému vyšetřovateli nakonec nezbude, než takový případ odložit. Což koncem února 2003 nakonec, s velkou nechutí, učinil i kapitán Topol.
Jak bylo již řešeno, kapitán napsal do odůvodnění, „v případě zjištění nových důkazů, případně skutečností podstatných pro vyšetřování, bude trestní řízení v tomto případu opět zahájeno“. 
Touto kouzelnou formulkou vyšetřovatelé končívali příslušný dokument tohoto typu. A dobře věděli, že možné je cokoliv. 
To, že žádné „nové důkazy“ se už nikdy nevynoří a z jejich případu se stane něco, čemu se v policejním slangu říká poněkud poeticky „pomník“.
Žádný policista nestojí o to, takový pomník vybudovat. Nebo, nedej, Bože, mít z takových pomníků a pomníčků alej.
Ne vždy se ovšem nad zdánlivě neuzavřeným případem zavře vodní hladina. Mnohdy se vynoří nové skutečnosti, které umožní znovu případ otevřít a obnovit pátrání po pachateli. Někdy se tak stane při práci na úplně jiném případu. A někdy zaúřaduje náhoda zcela náhodně.
Pravda, je třeba uznat, že ne vždy takové obnovené pátrání skončí odhalením a hlavně usvědčením pachatele. Tedy někdy vede k úspěšnému konci završenému pravomocným soudním rozsudkem. Jindy se však kriminalisté vrhnou s elánem do další práce, zjistí nové skutečnosti a nakonec, opět zklamaní jsou nucení případ znovu a tentokrát už třeba natrvalo odložit. K čemuž třeba přispěje i to, že uplynula lhůta promlčení u daného trestného činu.
V našem případě ona doba, za kterou se vynořily nové skutečnosti podstatné pro vyšetřování, trvala pouhý týden a něco od odložení případu Jiřího Širokého. Což byla doba pozoruhodně krátká. A zřejmě málokterý policista něco podobného zažil. A kdyby to kapitán Topol tušil, ty necelé dva týdny by raději počkal, aby si ušetřil papírování, kterého měl i tak nad hlavu.
Tento pozoruhodný obrat v případu způsobila skupina pěti plus mínus patnáctiletých mladíků, kteří projížděli na svých kolech po silnicích v okolí Prace a při tom řešili problém, co provést s načatým březnovým čtvrtečním odpolednem.
Dva z nich byli z Blažovic, dva z Jiříkovic a ten pátý z Ponětovic. Dali si sraz v Ponětovicích u vlakové zastávky a odsud se na svých bicyklech vydali do Prace. Zastavili se v místním konzumu, kde si koupili něco na zub a před obchodem chvíli diskutovali, kam pojedou dál.
Po kratším dohadování se vydali na silnici do Křenovic a když vyjeli na okraj obce Prace, u křížku, který tam stojí vlevo od silnice, se začali znovu dohadovat, kam pojedou dál.
Jeden z nich, vytáhlý Jakub prohlásil: „Kurva, pánové, nějak mě to dnes sere, šlapat do pedálů. Nevysereme se nato a nepojedeme zase domů?“
Nejmenší z nich, Pavel z Ponětovic se ušklíbl: „Ty ses, vole, asi zbláznil. Já su rád, že sem vypadl a nemusím hlídat mladšího bráchy. Kdybych se vrátil, mamina mně ho strčí a mám po ptákách. A navíc ta trocha sněhu roztála, protože slunko zasvítilo, silnica je suchá, tak se můžeme trochu projet.“
Jakub nebyl zlomyslný a dobře si pamatoval, že před nedávnem musel sám hlídat mladší sourozence, dvojčata. Proto chápal svého kamaráda a zabručel: „No jo, máš, vole, pravdu. Hlídat drobotinu je na hovno. Ale jet Závod míru se mně zrovna taky nechce. Do hospody na pivo nás zase nepustí, protože na nás každej pozná, že nám není vosmnáct.“
Výškově prostřední z pětice, Roman z Jíříkovic, kam se ale s rodiči přestěhoval před dvěma roky právě z Prace a znal tak nejlépe místní okolí, navrhl: „Kurva, pánové, a co kdybysme se zajeli podívat k závlahové stanici tady za dědinó.“
Další z pětice, nevysoký, ale podsaditý Hynek, který z nich měl největší sílu, se pochybovačně zeptal: „A co tam je? Nemůže nás tam někdo nakopat do řití?“
„Ale hovno, nemusíš mít bobky,“ s převahou pronesl Roman. „Tam nikdo není, už je to leta mimo provoz. Sem tam se tam vobjeví nějakej údržbář. Chvílu předstírá, že něco dělá, a pak zase táhne do řiti a je tam klid. Je tam akorát binec. Pobořenej plot, bránu kdosi ukradl, a zarůstá to tam bordelem. Ale třeba tam něco zajímavého najdeme. Občas tam někdo něco pohodí…“
Hynek se znovu pochybovačně zeptal: „A není to daleko? Nemám chuť jet někam jako blbec.“
„Klídek, kámo,“ uklidňoval kamaráda Roman. „Není to ani kilák odsud. Jsme tam hned.“
„Tak jo, ukazuj cestu,“ zavelel pátý z pětice, Jindra z Blažovic.

...

Hynek zvědavě nahlédl do obdélníkového otvoru.
Zvědavě jej pozorující kamarádi se zeptali: „Tak co tam vidíš?“
Hynek se k nim obrátil: „Ále, hovno tam vidím. Vono je to docela hluboký. A dole už je docela temno. Tady vodsuď to vypadá, že tam dole je led. Nebo možná ledová tříšť. Jak říkám, je tam hovno vidět. Tady jsou na střídačku takový železný stupačky. Na střídačku šest v každé řadě. Odhaduju to, že v jedné řadě jsou od sebe tak metr. A vidím jich v každé řadě šest. Chtělo by to baterku.“
„Tak se na to, vole, radši vyser,“ nabádal najednou starostlivě kamaráda Roman, který při znalosti Hynkovy horkokrevnosti začal litovat, že sem kámoše zatáhl. Kdyby si tam Hynek ublížil, dlouho by si to vyčítal. To vše proběhlo Romanovi bleskově hlavou.
Ovšem Hynkova odpověď byla rázná a očekávaná: „Tak na tohle se určitě nevyseru. Vono tam dolů je fakt blbě vidět, protože je tam taková tlustá roura, která tam dělá ještě větší přítmí, než tam je. Vodsuď to ale fakt vypadá, že na dně je tam asi ledová tříšť a počkéte… Jak se teď čumím pořádně, v tom ledovým sajrajtu tam cosi plave. Nebo neplave a jenom se mně to zdá? A mě to zajímá, pánové, co to tam je. Lezu, pánové, dolů.“
To se už k Romanovi přidal i Jakub se slovy: „Neměl by ses, vole, na to radši fakt vyprdnout? Vždyť ty šprušle můžou být namrzlý a ty si tam můžeš pěkně nadřít držku.“
Hynek na chvilku zaváhal, protože v duchu musel uznat, že na Kubově varování může cosi být.

Pak si Hynek znovu prohlédl stupačky a viděl, že jsou takové orezlé a hrbaté. Tudíž usoudil, že by se po nich s jistou dávkou opatrnosti mohlo dát lézt.
Hynek chvilku přemýšlel a potom se obrátil ke kamarádům: „Máte pravdu, že je to za tohohle mrazu na rozbití držky. Ale já sebou v batohu tahám pár metrů lana. Tak si je uvážu kolem pasu a vy mě budete držet a pomalu spouštět, jak polezu dolů.“
„Ty si prostě nedáš říct, vole,“ uculil se Roman. „Tak jo, já k tobě vylezu na okraj té šachty. Budu na tebe dávat pozor a kluci budou to lano dole držet. A ty se, pitomče jeden, uvaž pořádně.“
„Neser, vole,“ opáčil Hynek. „Víš, že trochu horolezím. Uvázat se umím. Jo, a podejte mě taky baterku, co ji mám v batohu.“
„Ty v tom svým ruksaku máš úplný smíšený zboží,“ ozval se zezdola Jakub přehrabující se v Hynkově batohu.
Roman potom Hynkovi, sedícímu na okraji šachty, podal lano a ten si je uvázal kolem pasu. Potom ještě Romanovi podal Jakub požadovanou baterku, kterou Roman předal zase Hynkovi.
Po těchto důkladných přípravách začal Hynek opatrně sestupovat dolů do šachty. Roman mu povoloval lano a zbylí tři dole u paty nástavby šachty lano pevně přidržovali.
Hynek se opatrně vyhnul poněkud zasviněné rouře a byl konečně dole.
Zavolal nahoru: „Dobrý, už to lano nepovolujte a držte je napnuté. Je tady u stěny takový rám, na který se dá stoupnout. Ale takových deset čísel pod ním je hladina vody a bůhví, jak ta je hluboká. Vykoupat v ní bych se nechtěl.“
„Říkal jsi, že tam v té vodě cosi je,“ ozval se Roman. „Vidíš co to je?“
„Počkej, hovno tady vidím, když mě stíní ta roura a navíc si stíním sám,“ odpověděl Hynek. „Musím si na to posvítit.“
V tom se zezdola ozvalo stručné a hlasité: „Kurva!“
Roman se lekl: „Nestalo se ti něco?“
„Ale hovno,“ ozvalo se Hynek vcelku bohorovně. „Akorát mě ta baterka málem spadla do toho sajrajtu. A kdybych ji nechytil, hovno bych viděl.“
„Tak fakt dobrý?“ ještě jednou se ujistil Roman.

„Jo, fakt dobrý. Neměj péči,“ uklidňoval kamaráda Hynek, který zaprosil, „trochu mně povolte to lano. Musím si čupnout, abych se dostal k tomu čemusi, co tady v té vodě je.“
Roman vydal kamarádům vedle šachty patřičný pokyn, ti maličko povolili lano a Hynek si konečně dřepnul a sklonil se k vodní hladině nevábně vyhlížející dole v šachtě.
Baterkou osvítil hladinu, po které plavala opravdu ledová tříšť, ze které vyčnívalo cosi tmavě modrého. Jak to alespoň vypadalo ve svitu baterky.
„Tak co vidíš?“ ptal se Roman.
„Vypadá to nakonec vopravdu jako nějaká velká taška. Taková modrá. Počkej, zkusím ji otočit.“
„Ať nezahučíš do té břečky,“ starostlivě nabádal kamaráda Roman.
„Klid, dávám si bacha,“ ubezpečoval kamaráda Hynek. „Ale držte to lano napnuté tak, jak je teď. Dokud vám neřeknu.“
Hynek se pokusil tašku natočit, což šlo ztěžka. Evidentně drhla o dno šachty.
„Vypadá to, že ta taška leží na dně,“ hlásil Hynek kamarádovi. „Asi je to tady jenom taková mělká kaluž.“
„Počkej, zkusím ji trochu nadzdvihnout,“ oznámil Hynek,
„Kurva, moc to nejde. Ta kabela je docela těžká,“ zahekal Hynek. „Je na ní na boku cosi napsané… Jo, je to ‚Bauer‘. No jo, vypadá to jako velká taška, ve které si hokejisti nosí výstroj.“
„Kdo by ale házel hokejovou výstroj do takové šachty,“ namítl Roman.
„Taky netvrdím, že v té tašce je hokejová výstroj,“ souhlasně pronesl Hynek.
„Trochu se natočím, abych se dostal k zipu té tašky,“ oznámil Hynek. „Snad se mi to podaří. Třeba jsme našli poklad. Musíme se podívat dovnitř do té kabely.“
„Ty seš ale fakt vůl,“ zachechtal se Roman. „Poklad v polích u Prace v šachtě závlahové stanice. To se ti povedlo.“
„Co ty můžeš vědět,“ ušklíbl se Hynek. „Třeba budem moct jít hned do důchodu.“ „Ty seš fakt blbec,“ rozchechtal se Roman.

„Teď klid, rozepínám ten zip,“ téměř slavnostně oznámil Hynek.
„Tak co vidíš?“ zeptal se Roman. „Zlato? Diamanty? Nebo balíky tisícovek?“
„Igelit. Vidím zmuchlanej igelit,“ oznámil Hynek.
„A co je v tom igelitu? Zlato? Diamanty?“ znovu se zeptal ušklebující se Roman.
„Ty vole! Já tady snad hodím šavlu!“ ozval se ode dna šachty zoufalý Hynkův výkřik. „Copak? Chceš hned nahoru?“ polekaně se zeptal kamaráda Roman, kterého v mžiku přešla ve starosti o kamaráda jeho ironie.
Roman zezdola zakvílel: „Jo, nahoru a hned. Už tady na to seru! To je nechutný a na poblití! Fakt!“
A než stačili hoši potáhnout lano, ještě se zezdola ozvalo: „A tu tašku tady, ať si strčí do řiti ten, kdo ji sem hodil.“
Roman dál s Hynkem nediskutoval, kývl na kamarády venku a všichni pomohli Hynkovi vylézt ven ze studny.
Nahoru to šlo Hynkovi podstatně rychleji než dolů.
Když už stál Hynek před kamarády venku vedle šachty, ti s údivem zírali na Hynka s tváří bílou jako křída.
Jakub vyjeveně pozorující kamaráda tak, jak jej snad ještě nikdy neviděl, se jej účastně zeptal: „Co jsi tam proboha viděl?“
„Hoši, to je úplně v prdeli. V té tašce tam dole je asi namačkaný lidské tělo. Aspoň mi to tak připadalo. To bylo prostě eklhaft. Když jsem ten igelit rozdělal, uviděl jsem lidský kosti, teda vypadaly jako lidský, v takové hnusné vodní sračce. Tam je prostě mrtvola. Teda spíš kosti z ní. A podle té sračky nejspíš hodně dlouho.“
Jakub nadhodil otázku: „A co teď? Aby nás policajti nepodezřívali z vraždy.“
Hynek se konečně párkrát zhluboka nadechl a vydechl, když byl venku na čerstvém vzduchu.
Když už byl zase jakžtakž klidný, poklepal si na čelo a s úsměškem pronesl: „Ty jsi fakt vůl, Jakube. Dyť povídám, že ty kosti byly v takové hnusné sračce. Ta mrtvola tam už leží určitě nějakej ten měsíc.“
Roman se zeptal: „A jsi si jistý tím, že ty kosti, co jsi viděl, byly lidské?

Hynek se ušklíbl: „Kostru ze školního kabinetu jsem si nastudoval dobře. Můžeš být klidný, ty kosti jsou lidský.“
Roman ještě učinil poslední pokus zpochybnit v zájmu všeobecného klidu kamarádův nález. Namítl: „A co když to byla jenom nějaká plastiková kostra ze školního kabinetu?“
Hynek si poklepal na čelo: „To určitě! Dyť jsem říkal, že ty kosti byly v takové hnusné, smradlavé sračce. Takhle naložená by kostra ze školního kabinetu určitě nebyla.“
„To budeš mít asi pravdu,“ uznal Roman.
Chvilku všichni mlčeli, až ono všeobecné mlčení přerušil Jakub dotazem: „No jo, ale co teda budeme dělat?“
Když se nikdo neměl k odpovědi, Roman navrhl: „Že bychom to šli oznámit na policii?“
Hynek ukázal k šachtě: „Já bych navrhl dát ten dekl zase zpátky a necháme si to projít hlavou. Mně se teda k bengům moc nechce. Sedět u nich a nechat se vyslýchat, když stejně víme hovno o tom, jak se v té šachtě ocitla taška s tím chudákem.“
„Nebo chuděrou,“ zamyšleně děl Roman.
Ten pak nakonec rozhodl: „Necháme si to projít v hlavách do zítřka. Třeba něco vymyslíme.“

...

V poledne byl na závlahové stanici ruch, jaký toto opuštěné zákoutí už léta nepamatovalo.
Nejprve sem přijel lékař ze záchranky, který konstatovat to, že se jedná o kosti lidské, což pro přítomné policisty nebyla žádná novinka. Ovšem úředně tuto skutečnost musel konstatovat lékař k tomu povolaný.
Posléze se pak na místo dostavila výjezdovka okresní kriminálky, jejíž vedoucí přivolal hasiče z Pozořic, kteří ze šachty vytáhli tašku s nalezenými lidskými ostatky.
Jako další se na závlahové stanici objevila výjezdová skupina z krajské kriminálky vedená majorem Vilémem Jonášem, spolu se kterým přijel i vedoucí krajské mordparty major Jaroslav Motl.
Když Jonáš uviděl na vlastní oči to nadělení, neváhal a po krátké poradě s Motlem přivolal na místo docentku Kateřinu Houdkovou z brněnského Ústavu soudního lékařství Masarykovy univerzity, se kterou pravidelně spolupracovali.
Když docentka přijela a vystoupila se svého auta, první, koho pohledem hledala mezi přítomnými, byl major Motl.
Motlovo manželství podobně jako tomu bylo u spousty jeho kolegů, nevydrželo. Ovšem megera, kterou si Motl v mladickém poblouznění kdysi vzal za ženu, jej nejen pořádně „oholila“ při majetkovém porozvodovém vypořádání, navíc proti němu poštvala i jejich společné děti. A Motl, který děti nechtěl traumatizovat rozvodovým soubojem s manželkou, se stáhl a nebránil se. I když mu to jeho kamarádi vymlouvali.
Po rozvodu pak major vystřídal jen pár krátkodobých známostí, až narazil na doktorku soudního lékařství Houdkovou. No, narazil, vyhnout se jí při jeho práci nebylo dost dobře možné. Byla v podstatě neomezenou vládkyní nad pitevnou v ÚSL MU a bylo veřejným tajemstvím, že po odchodu současného šéfa ústavu do penze, která se mu blížila, se stane novou přednostkou jejich ústavu. Předurčovaly ji k tomu její schopnosti i lidské vlastnosti. Kolegové ji uznávali lidsky i odborně. V republice bylo jen několik kolegů, soudních lékařů, kteří se Kateřině mohli rovnat po odborné stránce a byla navíc uznávaná i v zahraničí, kam si ji často zvali na konzultace.
Ovšem soukromý život docentky byl v troskách podobně jako ten majorův. Kateřina v době, kdy se s Motlem opět jednou profesně setkali díky jedné nevábně vypadající mrtvole, vyhodila ze svého rodinného domu v brněnském Novém Lískovci dlouholetého přítele, kterého v jejich posteli přistihla už s několikátou milenkou.
Krásná doktorka poté rezolutně, jak to uměla pouze ona, prohlásila, že žádného chlapa už nechce vidět. A když, tak jen patřičně vykuchaného na pitevním stole. Kterýmžto prohlášením notně rozveselila účastníky na jedné policajtské vypíjendě, kam byla pravidelně zvána. Toto doktorčino rázné prohlášení tam vzbudilo opravdu nepokryté veselí. Ovšem na druhé straně zůstávalo pořád dost těch, kterým se doktorka moc líbila a kteří by rádi využili toho, že elegantní a chytrá docentka je volná a tedy, aspoň teoreticky k mání.
Takže v tomto mezidobí o nápadníky Kateřina nouzi rozhodně neměla. Nakonec v boji o doktorku začal vítězit poněkud nesmělý Motl, i když, teoreticky, rozhodně nepatřil k favoritům. Těmi byli vyhlášení lamači ženských srdcí, mezi které major
v žádném případě nezapadal.
Doktorka Houdková ovšem byla stvoření nejen krásné, nýbrž také nadmíru inteligentní, které si ze svého životního zklamání vzalo poučení. Po druhé nehodlala v žádném případě opakovat tu chybu, aby si domů přivedla chlapa se vzhledem filmové hvězdy a bohužel také móresy některých filmových hvězd. U Motla neomylně vycítila, že se jedná o rovného mužského, který ji nebude podvádět. Který sice není největší hezoun a elegán ze všech, který je ovšem chytrý a především solidní, prostě je na něj spoleh. A tak jejich vzájemná náklonnost rostla.
Drobný problém byl ovšem v tom, že zklamání z bouřlivého rozvodu bylo v Motlovi hodně hluboko zažrané a major potřeboval, jak už to u mužských bývá, drobet postrčit tím správným směrem. To ovšem Kateřina jako chytrá a cílevědomá žena chápala. A ona drobná postrčení zvládala s graciézností sobě vlastní.
Motl byl vždycky, když se potkal s Kateřinou, poněkud nesvůj. Doktorka se mu moc líbila a byl do ní zamilovaný. Jenže si pořád nebyl tak úplně jistý, jestli ty city jsou vzájemné. Jestli má opravdu to štěstí, že žena tak krásná a navíc chytrá se zakoukala právě do něj, policajta z mordparty už poněkud ošlehaného životem.
Při vzájemných setkáních tak Motl občas nevěděl, kam s očima, když se ve svém elegantním oblečení zjevila doktorka v převážně mužském prostředí právě tak, jako tomu bylo nyní, když se její štíhlé nohy objevily v otevřených dveřích její škodovky.
Jonáš, mimochodem jeden z těch, kteří byli příkladem rčení, že výjimka potvrzuje pravidlo, pokud se týkalo trvanlivosti manželství kriminalistů, svého šéfa a dlouholetého kamaráda měl přečteného jako oblíbenou knihu a proto pobaveně sledoval Motla, jak zase jednou nevěděl kam s očima, když se za ukázkovýma nohama z auta vysoukala kompletní doktorka Houdková v celé své kráse a vyslala k Motlovi svůj zářivý úsměv.
„Co ty a tvoje fešná doktorka Houdková?“ zeptal se uculující se Jonáš. „Už jsi ji požádal o ruku?“
Motl se poněkud rozpačitě usmál na doktorku a ucedil směrem k Jonášovi: „Ty jsi, Vildo, provokatér.“
„Jaký provokatér,“ zašklebil se Jonáš. „Prostě a jen se ptám, abych věděl, kdy mám začít uvažovat o svatebním daru.“
„Jen ze mě nedělej vola,“ polohlasem zaprotestoval Motl, protože Kateřína Houdková se vydala směrem k nim svojí plavnou chůzí sledovaná obdivnými pohledy většiny okolostojících policistů.
„Ahoj, Jaroušku,“ znovu se oslnivě usmála na Motla. „Tak mám počítat v neděli s tím divadlem?“
„To víš, že ano, Kačenko,“ zaševelil Motl. „Lístky mám a do první řady.“
Jonáš pobaveně sledoval najednou zářícího šéfa a když se doktorka s majorem nemohli nabažit vzájemného okukování, což neušlo okolí, Jonáš co nejdecentnějším hlasem vstoupil do jejich konverzace beze slov: „Tedy promiňte mi vy dva, je mi to takové žinantní, ale tady na té gumové plachtě máme to, proč jsem tě, Kačenko, zavolal. Já vím, je to poněkud méně pěkný pohled než ten na Jardu, ale co naděláme.“
Jonáš si dal záležet na tom, aby v jeho hlase nebyla ani stopa ironie a naopak byl prodchutý tou nejprocítěnější empatií. Což se mu s přehledem povedlo. Holt projevila se léta praxe zkušeného specialisty na výslechy. Lepšího na mordpartě asi neměli.
Motl s doktorkou od sebe konečně odtrhli své pohledy, Kateřina si vzdechla a rychle zašveholila: „Ano, samozřejmě, tak se dáme do práce.“
Ze zamilované ženy se Kateřina vmžiku změnila v chladnou profesionálku a od Motla se obrátila k Jonášovi: „Lejstra o tom nalezeném těle máte, Vildo, vyplněné?“
Jonáš přikývl: „Jo, mám. Tvůj kolega z Lékařské služby první pomoci ze Šlapanic to už vyplnil a odjel zachraňovat živé.“
„Tady máš ‚List o prohlídce mrtvého‘ a tady ‚Poukaz na vyšetření‘. Samozřejmě doporučuje soudní pitvu.“
„Co tady napsal kolega?“ zamumlala doktorka při pohledu do vyplněných formulářů. „No ano, úmrtí neznámé osoby cizím zaviněním, doba od úmrtí měsíce, šlo o vraždu.“
„Nemáš náhodou námitky?“ ujišťoval se Jonáš.
„Chraň mě pámbu,“ dala před sebe v obranném gestu dlaně doktorka. „Jenom bych si dovolila tipnout, že to tělo tady nejspíš leželo mnoho měsíců, dost možná déle než rok. Ale nebudu věštit. Uvidím u nás.“
Pak se doktorka obrátila k Motlovi: „Zřejmě si budeš přát, Jardo, teď a tady ode mě provést prohlídku kosterního nálezu a posléze provést pitvu u nás.“
Jonáš se mírně pousmál: „Ty jsi tak samostatná, Káčo. Patřičné formuláře „přibrání znalce“ samozřejmě promptně dodám. A na včasné vplacení znalečného dohlédnu. Teď ještě kdybys za nás případ vyřešila a máme hotovo.“
Doktorka Houdková se zahleděla na to nadělení před nimi, zvážněla a pověděla: „Jo, milý Jardo, kdyby to šlo tak jednoduše. To ale zrovna tobě nemusím vysvětlovat.“

Také zvážnělý Jonáš přikývl: „Je to bohužel tak. Teď bych tě tedy poprosil o urychlené zjištění toho, zdali jde o kosterní pozůstatky člověka a jaké je přibližné stáří tohoto nálezu.“
Doktorka přikývla a, jak měla ve zvyku, připevnila si na hlavu mikrofon se sluchátkem spojený s diktafonem a dala se do práce, kterou komentovala do své nahrávky, kterou posléze přepsala do příslušné zprávy, či znaleckého posudku: 
„Takže, na místě nálezu jsem zjistila následující. Byla objevena velká sportovní taška, ve které byly v igelitovém pytli uloženy jednotlivé dlouhé kosti horní a dolní končetiny člověka, dále drobné lidské kůstky rukou a chodidel. V tašce byla dále jedna sportovní bota, ve které se nacházela i patní kost. Igelit byl ovinutý elektrickým kabelem. Celá taška byla stáhnuta barevným popruhem. Dále byly zjištěny četné rostlinné zbytky a také různé hmyzí larvy. Kromě izolovaných kostí byl celý obsah igelitového pytle prostoupený zamrzlou bahnitou vodou. V jedné z kapes brašny byl nalezen rozmočený kotouč izolepy a jemná gumová síťka.“
Jonáš pozoroval doktorku při práci a přitom si ulevil: „To je tedy hnus, co tu máme. To se hned tak nevidí.“
Pak se doktorky zeptal: „Tohle tady zkoumat asi nebude mít smysl? Nebo jak to, Káčo, vidíš?“
Ta se obrátila k Jonášovi a přikývla: „Přesně tak, Vildo. Nález je zmrzlý a pokud se v něm budu přehrabovat tady, hrozí jeho poškození a případné zničení markantů. Podle mého názoru to nejlepší, co můžeme udělat, je převézt celý nález k nám na ústav a tam po roztání tady té majdy nález dále pořádně zpracovat. Tady bych v tom nadělala víc škody než užitku.“
„Dobře,“ přikývl Jonáš. „Máš určitě pravdu, diskutovat s tebou nebudu. Co nám ale můžeš říct teď a tady.“
Doktorka se postavila, stáhla si rukavice a pověděla: „Jednoznačně mohu říct to, že se jedná o lidské ostatky. Aspoň ty, co jsem zatím viděla. O tom nemůže být pochyb.“
„A pokud jde o stáří nálezu?“ ptal se dál Jonáš.

Doktorka pokrčila svá útlá ramena, znovu se podívala na nález před sebou a zamyšleně pověděla: „V podstatě mohu říct to stejné, co jsem pověděla při svém příchodu. Stáří nálezu přesahuje více měsíců.“
„Takže rok?“ zkoušel to Jonáš.
„To ti, Vildo, opravdu přesněji nepovím,“ nedala profesionální poctivost doktorce. 
„Pokud se však přece jen ze staré známosti pokusím o bližší odhad, mohu snad říct, že stáří nálezu bude nejméně rok. Ten rok to bude tedy s největší pravděpodobností minimálně, ale nejspíš víc. Přesněji ti ale žádné číslo opravdu nepovím. Už tak jsem se dost rozjela.“
„A ještě jedna otázka, Káčo,“ zamyšleně se podrbal na bradě Jonáš. „Jedná se o jednu osobu, nebo těch obětí může být, nedej, Bože, víc?“
„Dobrá otázka, Vildo,“ přejel doktorce po tváři mírný úsměv. „Ale dobrou odpověď na ni tady, na místě nemám a mít nebudu. To bych musela celý ten bágl probrat hned zde a to nechci, jak jsem řekla. Jinými slovy, na tohle ti odpovím až u nás na ústavu, když ty kosti budu moci pořádně prozkoumat.“
Opodál už čekali pracovníci pohřební služby, proto se Jonáš zeptal doktorky: 
„Takže ty tady končíš a já můžu dát pokyn havranům, aby ti ten nález odvezli na ústav.“
Doktorka přikývla: „Přesně tak. Je mi líto, že vám toho teď víc nepovím. Nejsem však bohužel věštkyně, nýbrž pouhá vědkyně. Zázraky sice, podobně jako vaši experti na OKTE  , konám okamžitě a nemožné do pěti minut, ovšem nemožné 
z nemožného nezvládnu ani já.“
A Jonáš kývl na pracovníky pohřební služby, kteří je zvědavě pozorovali, aby se dali do práce.
...

Zpět na začátek stránky