Stanislav Češka - Nelítostná vražda - ukázka z románu
...
Klára vystoupila z auta a zadívala se kolem sebe.
Začínala mít pochyby, jestli to byl dobrý nápad, nechat se přesvědčit k téhle cestě do Brna. Jestli nebylo lepší zůstat doma ve Šlapanicích.
I když… Ty peníze potřebovala. Pokud je nebude mít, její vysněný byt v Brně jí nebude říkat nikdy paní. Pokud je konečně dostane, přidá k nim výtěžek z prodeje svého nevelkého šlapanického 2+kk a konečně se bude moci odstěhovat z dohledu matky. Sice chápala, že se její život matce nemusel tak úplně zamlouvat, jenže byl to její život. A ona si má přece právo dělat, co chce. Matka by jí však nejraději pořád organizovala život.
Najednou jí bylo divné, že kolem ní nastalo náhle ticho. Kde byl?
Vynořil se zpoza otevřených zadních dveří kombíku, kterým sem přijeli. V očích měl najednou cosi divného, co jí nahánělo strach.
Otevírala ústa, aby vykřikla, on k ní však přistoupil a tiše se zeptal: „Co ti je? Není ti dobře?“
„Ne, vůbec ne,“ vypravila ze sebe nejistě, „měla jsem pouze pocit, že si mě jaksi divně prohlížíš.“
„Proč bych si tě měl divně prohlížet,“ řekl hlasem, do kterého se snažil vložit co nejvíc klidu. Jenže už věděl, co musí udělat, aby nezklamal. Bylo to prostě nutné. Tady a teď!
Tyhle myšlenky způsobily, že to, co mělo ženu před ním uklidňovat, znělo napolo výhružně.
A ona to dobře rozeznala. Konečně pochopila, že do toho auta prostě opravdu nastupovat neměla. Že si neměla půjčovat žádné peníze. A že měla zůstat se svojí malou dcerkou ve šlapanickém dvoupokojáčku, kde jim vlastně tak špatně nebylo.
Pozorně se zadívala do jeho očí a došlo jí v té chvíli, že svoji malou Vandu už asi nikdy neuvidí.
...
Radoslav Doseděl se zadíval s notnou dávkou útrpnosti, do které bylo nutno přimíchat ještě větší dávku pobavení, na svého bígla.
„Berte, už mě fakt sereš! Když řeknu, ‚k noze!‘, tak mě poslechneš! Nebo ti nasadím vodítko, které nemáš tak rád! Vždyť tě na tom přechodu mohlo přejet auto!“
Neslušné slovo psisku vadilo ze všeho nejmíň. Jenže tón páníčkova hlasu byl takový, že Bertovi došlo, že by se měl fakt zastavit a vrátit.
Ušiska mu plandala podél hlavy a on se zadíval na svého pána takovým tím opravdovým psím pohledem, který říkal: „Vždyť já tě, ty trumbero, mám doopravdy rád. No, a že tě sem tam neposlechnu. Nó, bóže! Ty mě taky vždycky neposloucháš. Jako třeba teď. Už jsme tu pár dní nebyli na procházce a při tom já tuhle cestu tak miluji. Tady se načichám takových zajímavostí. To ty se svým nosem nemůžeš pochopit a ocenit. Ty mě tak akorát přikazuješ, co smím a nesmím.“
Tedy jestli si právě tohle psisko myslelo, těžko říct. V každém případě to tak ale vypadalo. Radoslav Doseděl už pouze pobaveně pozoroval to hnědobílé ušaté stvoření, které před ním stálo a tvářilo se jako nevinnost sama. Pomalu by mu tu pokoru věřil, kdyby mu den před tím Bert nesežmoulal jednu papuči.
„Víš co?“ zeptal se Berta.
Ten štěkl, jako by celý žhavý chtěl znát páníčkovo mínění.
Radoslav Doseděl však nakonec jen mávl rukou, což si Bert celkem správně vyložil jako pokyn k tomu, aby se za očichávání kraje úzké asfaltky vydal dál směrem k dálničnímu přivaděči.
Byly už skoro tři hodiny odpoledne, obloha se zatahovala temně šedými mraky slibujícími něco březnového sněhu, bylo stále víc zima a páníček se choulil ve své péřové bundě. Psovi to však nevadilo. Byl prostě rád, že se může proběhnout venku.
Když doběhl pod přivaděč, najednou se zastavil, otočil hlavu vpravo a nasál vzduch.
Jako by tam ucítil něco náramně zajímavého. Bert štěkl směrem k páníčkovi, a aniž by se zajímal o jeho mínění, vydal se okamžitě pod tělesem přivaděče doprava k blízkému jezírku.
Radoslav Doseděl jen obrátil oči k nebesům a řekl si, že toho dne se asi moc daleko nedostanou, pokud bude Bert s takovým zaujetím zkoumat vše v okolí cesty.
Pes se u jezírka zastavil, cosi tam očichal a pak se obrátil k pánovi a hlasitě se rozštěkal.
„Berte! Nech to a pojď sem! K noze, Berte!“
Pes se však rozštěkal ještě víc. Střídavě čichal k čemusi, co Radoslav Doseděl z cesty neviděl, a obracel se k pánovi, doprovázeje ten obrat skoro zuřivým štěkáním.
Bylo prostě jasné, že Bert volá k sobě svého pána a nedá si ten nápad vymluvit.
„No počkej, ty prevíte, teď tě už vezmu přes zadek vodítkem,“ vrčel Radoslav Doseděl, když opouštěl asfalt cesty, aby se vydal těch pár metrů ke svému neposlušnému bíglovi.
Radoslav Doseděl naštvaně hučel: „To uvidíme, kdo z nás dvou bude poslouchat! Já, abys věděl, budu poslouchat tak nanejvýš manželku. Ale ty, ty jeden chlupatý prevíte, ty budeš…“
Poslední větu už nedořekl. Pochopil, že tentokrát měl pravdu Bert, když trval na tom, aby přišel páníček za ním a ne naopak.
Zprava vtékal pod most dálničního přivaděče miniaturní potůček, který se pod mostem, pár metrů od cesty, rozléval do mělkého jezírka s pár metry v průměru.
No, po pravdě řečeno, taky se to jezírko dalo nazývat velkou kaluží. Jak bylo komu libo. Bylo zarostlé vegetací, teď v zimě povadlou. Vlevo už na druhé straně mostu bylo ukončeno malou kamennou hrázkou, přes kterou přetékal malý čůrek vody, který dál pokračoval vpravo od cesty, po které přišel Radoslav Doseděl se svým Bertem, jako potok zvaný Čertík, aby po nějakém tři čtvrtě kilometru ukončil svoji pouť v řece Svratce.
Na místě, na kterém stáli Radoslav Doseděl se svým psem, tvořila půda malý hrbol, který zakrýval výhled z cesty na jezírko. Proto odtud nebyla vidět žena, která ležela na břiše, tělo a nohy ve vodě, pokryté u břehu tenkou vrstvou ledu, hlavu položenou zčásti na pravé tváři, takže Radoslav Doseděl nemohl přehlédnout, jak zkrvavené a dobité má levé oko a jeho okolí a přilehlé temeno hlavy.
V duchu se svému psovi omluvil, pohladil jej po hlavě a tiše řekl: „Klid, Berte. Já se o to postarám.“
Bylo nanejvýš pravděpodobné, že ta nepochybně ještě mladá žena už nebude mezi živými.
Přesto uchopil Radoslav Doseděl do ruky opodál se válející klacek a zlehka šťouchnul do ženina ramena: „Haló, paní! Můžu vám nějak pomoci?“
Jak Radoslav Doseděl sledovaný najednou ztichlým Bertem očekával, odezva byla veškerá žádná.
Muž se napřímil a sdělil pozorně jej sledujícímu psovi: „Nedá se nic dělat, kamaráde, musíme zavolat 112.“
A vzal do ruky mobilní telefon…
...
Jak se domluvili, tak to provedli.
Kapitánka prošla podchodem, vystoupala k domu Oskara Pacovského, zdánlivě si jej vůbec nevšímala a zahnula kolem něj do odbočující ulice, kde začala studovat zvonky u vstupů do sousedních domů.
Major chvíli počkal a mobilem jí zavolal: „Teď vycházím. Pomalu se vracej k domu našeho zákazníka.
Zvonek k domu Oskara Pacovského byl u branky do předzahrádky, hned vedle rozměrné poštovní schránky.
Major na něj zazvonil.
Chvíli se nic nedělo. Potom byl vidět jakýsi nejasný stín za mléčně zbarvenou úzkou skleněnou výplní vstupních dveří.
Kromě toho stínu za sklem se zase chvíli nic nedělo.
Jonáš zkusil kliku na brance. Bylo zamčeno.
Kapitánka Kočařová zvědavě, avšak opatrně nakoukla za roh plotu, aby viděla, co se děje.
Jonáš jí nenápadně dlaní naznačil, aby se vrátila k zadnímu vchodu do domu a znovu zazvonil.
Stín za sklem zmizel a jinak byla reakce na majorovo zvonění veškerá žádná.
Major se nechtěl nechat odbýt, a tak stiskl tlačítko zvonku potřetí a tentokrát přerušovaně.
Téměř neznatelně se pohnula záclona v okně vedle vchodu a ani ne minutu na to se Jonáš dal do běhu, protože zpoza domu uslyšel kapitánčino zvolání: „Policie! Stůj!“
Když se major oběhl dům, naskytl se mu pohled, kvůli kterému svoji mladou kolegyni přímo miloval.
Oskar Pacovský se totiž nenamáhal odemčením boční branky do svého domu.
Plot prostě a jednoduše přeskočil, čímž si ovšem vůbec nepomohl. Kapitánka totiž byla pár pružnými skoky u něj, podrazila mu nohu, až milý Oskar doslova břinkl obličejem o chodník, při čemž si trochu odřel pravou tvář.
Kapitánka jej nelitovala, naopak jej přikleknutím přimáčkla k zemi a nepříliš šetrně mu zkroutila ruce za zády a spoutala je pouty, které nosila v kabelce.
Ani se při tom všem příliš nezadýchala.
Když se u ní objevil Jonáš, ironicky poznamenala: „Je od tebe milé, Vildo, že ses také dostavil.“
Major se nenechal vyvést z konceptu a rozšafně pronesl: „To víš, milá Jaruško, na svůj věk jsem stále ve formě, ovšem stovku těsně pod jedenáct vteřin už běhat zřejmě nebudu. Však to poznáš sama, až přijde tvůj čas.“
„No jo,“ mávla rukou kapitánka, postavila se, a Jonáš potom poněkud nešetrně pomohl ze země také Oskaru Pacovskému.
Ten v té chvíli vypadal poněkud zdrchaně a připomínal všechno možné, pouze nikoliv operetního milovníka, jak jej popsala Linda Grešlíková.
Oskar Pacovský se opíral o plot svého domu, tvářil se jako bůh pomsty a procedil mezi zuby: „Kurva, co jste vy dva zač? Podám na vás trestní oznámení.“
Jonáš se usmál mile jako andělíček a hlasem sladkým jako cukrkandl děl: „Milý pane Pacovský, jsme od policie, dokonce od kriminálky. Já jsem major Jonáš a ta něžná dáma, která vám tak zručně spoutala ruce za zády, je má milá kolegyně kapitánka Jonášová.“
Oba, major i kapitánka, doprovodili majorovu řeč tím, že strčili Oskaru Pacovskému před nos své služební průkazy a odznaky.
Major si navíc nenechal ujít malou zlomyslnost. Když držel pouzdro se služebním průkazem a odznakem před náhle povadlým Oskarem Pacovským, dodal medovým hlasem: „Jak vidíte na našem novém, pěkně barevném služebním odznaku, je tam napsáno ‚KRIMINÁLNÍ POLICIE‘. A my dva jsme navíc z krajské mordparty. To máte jistě radost, že ano?“
Oskar Pacovský tiše zamumlal: „To teda jo. Asi se blahem poseru.“
Bylo to možná poněkud neprofesionální, ovšem oba policisté si vychutnávali tu odpolední scénu. Před nimi Oskar Pacovský s lehce odřenou tváří, opírající se o plot svého obydlí a tvářící se jako popelář, kterému někdo právě ukradl jeho služební auto i se všemi odpadky.
Ze vzdálenosti nějakých dvou domů je zvědavě pozorovala jakási babka, nepochybně jedna z místních pouličních drben, která zakrátko o dramatické události, jejíž svědkyní se jí poštěstilo býti, zcela jistě poinformuje celou ulici. A dodá k tomu vyprávění řadu svých, originálních poznatků.
Pohledu Oskara Pacovského ta zvědavá seniorka neunikla také a milý Oskar pouze mezi zuby ucedil: „Táhni do pekla, ty stará čarodějnice. Pometlo si můžeš vzít u nás na dvoře.“
Kapitánka komentovala poslední slova Oskara Pacovského s pobaveným úsměvem: „Vy jste se nám tedy rozjel. Klobouk dolů!“
Oskar Pacovský se už nadechoval k další rázné odpovědi, když v tom si uvědomil, že by to v jeho současné situaci nebylo nejmoudřejší, tak zase vydechl, povystrčil zpoza zad spoutané ruce a už pokorným tónem se zeptal: „Je tady tohle nutné? Když vím, že jste od policie, už vám utíkat nebudu.“
Jonáš se tázavě podíval na kolegyni, ta téměř neznatelně přikývla, a Jonáš po té smířlivým tónem prohlásil: „Tak dobrá, pustíte nás dovnitř, tam se usadíme, sundáme vám pouta a pohovoříme si. A potom uvidíme, co dál.“
„Klíče mám tady v levé kapse kalhot,“ řekl Oskar Pacovský a doprovodil svá slova pohledem patřičným směrem.
Jonáš klíče vyndal, odemkl branku i zabouchnutý zadní chod do domu.
...
Jednou ze společností, u kterých měla Klára Čermáková pracovat, tedy alespoň podle přiložených kopií potvrzení, jejichž originály u ní doma našli, byla firma Agro Slezsko v Opavě, o které hovořil také Jakub Kerndl. Druhým zaměstnavatelem Kláry Čermákové měl být potom hotel Grand v Novém Městě na Moravě, ve kterém kapitánka domluvila schůzku na den následující po cestě do Opavy.
Pravda byla, že obě potvrzení se kapitánce i majorovi moc nezdála. Že by mladá žena, svobodná matka žijící ve Šlapanicích, nedaleko od Brna, pracovala až v Opavě nebo v Novém Městě na Moravě?
Firma Agro Slezsko sídlila v nenápadném rodinném domku nedaleko od vlakové zastávky v opavském předměstí Kylešovice.
Pokud bylo možno soudit podle vzhledu dotyčného stavení, firma Agro Slezsko, která se podle údajů na internetu měla zabývat prodejem zemědělské techniky a pronájmem zemědělské půdy, měla svá nejlepší léta za sebou, jestli se jich tedy vůbec někdy dočkala.
Firemní sídlo bylo omšelé zvenku i zevnitř. Zvenčí potřebovalo omítnout, protože opadávající omítka dala na mnoha místech nahlédnout na kvalitu cihel, ze kterých byl dům zbudován.
Uvnitř se pak kriminalisté mohli přesvědčit o tom, že uklízečka zřejmě budovu navštěvovala jen zřídka, jak o tom svědčila nepříliš čistá podlaha a pavučiny v koutech. Zašlé zdi navíc zoufale prosily o pomoc nějakého alespoň průměrně schopného malíře pokojů.
Nicméně co chybělo na reprezentativnosti prostor, to bylo nahrazeno srdečností přijetí.
Po zazvonění jim otevřel dveře usměvavý tlouštík v předdůchodovém věku, který se představil jako Igor Roubal a který je usadil ve své kanceláři na podezřelé zvuky vydávající křesílka, přičemž se sám uvelebil ve svém šéfovském křesle, které pod jeho váhou vyděšeně zaskřípalo v zoufalém protestu.
Sekretářka, podobně korpulentní jako její šéf, jim přinesla kávu a zanechala je jejich hovoru.
Igor Roubal mávl rukou okolo a omluvně pronesl: „Já vím, není to tu zrovna duši povznášející, paní kapitánko a pane majore, jenže kondice tohoto podniku bohužel odpovídá kondici značné části našeho zemědělství.
Je mi jasné, že o tomhle jste se mnou asi nepřijeli bavit až z Brna. Paní kapitánka mi do telefonu říkala, že se chcete vyptat na jistou Kláru Čermákovou.“
„Přesně tohle jméno jsem vám zmínila,“ souhlasila kapitánka.
„No dobrá,“ zatvářil se udiveně Igor Roubal, „kdo má ta paní být? A proč se o ni vlastně zajímáte, pokud se tedy mohu zeptat?“
„Protože vyšetřujeme její vraždu. Údajně měla pracovat jako obchodní zástupce vaší firmy pro Jihomoravský kraj?“ vysvětlila kapitánka a dodala, „její průměrný měsíční příjem za poslední tři měsíce měl být třináct a půl tisíce korun.“
„Co prosím? Vraždu? Vy si snad děláte bobky,“ vyprskl Igor Roubal a hned se zarazil a omlouval se, „tedy, pardon, já chtěl říct, že tady muselo dojít k nějakému omylu. Já nikoho nezavraždil.“
Po svých posledních slovech pak šéf firmy Agro Slezsko, s.r.o. opsal svojí pravicí teatrálně velký oblouk a hlasem plným ironie se kriminalistů zeptal: „Myslíte, že to tady vypadá tak, že potřebujeme obchodní zástupce a navíc až tam kdesi u vás na jihu Moravy? Nerad to říkám, ale budu rád, když tuhle firmu udržím v chodu ještě ty dva roky, co mně a také mé sekretářce zbývají do penze. Co bych dělal s dalšími zaměstnanci?“
Jonáš Igoru Roubalovi podal pracovní smlouvu Kláry Čermákové a zeptal se: „Tuhle pracovní smlouvu jste tedy u vás nevystavovali?“
Igor Roubal vzal smlouvu do rukou a pozorně ji pročetl. Pak udiveně zavrtěl hlavou: „Kdepak, to od nás není. Tahle firma jsem pouze já a paní Vokurková, moje sekretářka. Ještě jednoho prodejce jsme sice měli před sedmi nebo osmi lety. Ten se však z Opavy odstěhoval a dávno už u nás nepracuje.“
Jonáš podal Igoru Roubalovi fotografii Kláry Čermákové: „Neznáte tuhle paní? To je, vlastně byla Klára Čermáková. Neznáte ji třeba pod jiným jménem?“
Igor Roubal si pozorně prohlížel předloženou fotografii a nakonec zamyšleně zavrtěl hlavou: „Kdepak, tuhle ženu jsem nikdy neviděl. Zcela určitě neviděl.“
„Můžeme tu fotku ukázat paní Vokurkové?“ zeptal se Igor Roubal.
Kriminalisté přikývli a Igor Roubal zavolal svoji sekretářku.
Ta si také pozorně prohlédla fotografii Kláry Čermákové a její reakce byla stejná jako u jejího šéfa: „Tuhle paní jsem nikdy neviděla. A její jméno mi také ni neříká.“
Po odchodu sekretářky vzal do ruky potvrzení o výši příjmu pro Českou spořitelnu, které kriminalisté také našli u Kláry Čermákové.
Igor Roubal udiveně zavrtěl hlavou a prohlásil: „Tohle od nás samozřejmě také není. I když je tu komické to jméno Kamínková. To je totiž příjmení mé už zemřelé matky. Ta ovšem pro moji firmu nikdy nepracovala. To by mě zajímalo, jestli to je náhoda…“
Jonáš chvíli pozoroval evidentně hodně udiveného podnikatele v oboru zemědělské techniky. Pak ještě ukázal na obě lejstra: „Oba dokumenty jsou orazítkovány vaší firmou. Kde přišel jejich původce k tomu štemplu?“
Igor Roubal se ušklíbl: „To opravdu nevím. Co však vím, je to, že u nás rozhodně ne. Tohle totiž není razítko naší firmy. Jedná se pouze o jeho hodně špatnou napodobeninu.“
Na tázavý pohled obou kriminalistů vyndal ze zásuvky svého psacího stolu čtvrtku papíru a hned dvakrát jim tam otiskl firemní razítko.
Pak papír položil vedle dokumentů, které přinesli kriminalisté, a dal se do vysvětlování: „Naše firemní razítko má tučně pouze název firmy, zbytek je normálním tenkým písmem. Na těch vašich kopiích máte tučně celý text. A hlavně – na vaší kopii je pouze IČO. My máme na razítku samozřejmě i DIČ. Takže je to, jak jsem řekl, hodně špatná kopie.“
„Proč si někdo k vyrobení těchto dokumentů vybral zrovna vaši firmu?“ zeptala se kapitánka a hned s úsměvem dodala, „já vím, řeknete nám, že to bychom měli vypátrat my, a budete mít pravdu. Ale i tak, nenapadá vás někdo, kdo by vám chtěl třeba nadělat nějaké nepříjemnosti? Někdo komu konkurujete…“
Igor Roubal se hořce pousmál: „Paní kapitánko, my tedy nikomu celkem nekonkurujeme. Ovšem za dobu existence naší firmy jsme samozřejmě rozeslali spoustu oštemplovaných lejster. Tím chci říct, že uhodnout toho, komu se takový papír dostal do rukou a inspirovalo jej to k padělání našeho razítka a výrobě podobných potvrzení, jaké jste mi tu ukázali, je nemožné. Tedy alespoň podle mého skromného názoru.“
V tom museli dát Igoru Roubalovi za pravdu.
Takže se ještě ujistili, že mu nic neříká ani jméno Oskar Pacovský, ani fotografie tohoto pána, o čemž se ještě ujistili u sekretářky. Poté se s Igorem Roubalem rozloučili a zanechali jej dumání nad těžkou budoucností jeho firmy.
...