Stanislav Češka - Mnohomluvná smrt - ukázka z románu
…
Hvězda brněnského i českého herectví na své židli spočívala s velice zadumaným výrazem ve své mužné tváři. Pohled očí byl přes poměrně časnou dobu poněkud kalný, což vysvětloval polovypitý půllitr piva a téměř vypité velké štamprle rumu (jak jsem si podle barvy dovolil odhadnout). Bylo zřejmé, že dotyčné sklenice nebyly první, které toho dne Horáček přiložil ke svým ústům. Malebné zákoutí na stole doplňovala objemná složka. Nápis na její obálce hlásal „William Shakespeare – Macbeth“.
Když jsme se krátce pozdravili – představovat jsme se navzájem nemuseli, protože jsme se už párkrát potkali – Horáček ukázal na složku a svým barytonem prohlásil: „Budeme uvádět Macbetha a já dostal titulní roli. Tak zatím nasávám atmosféru díla.“
Já si v duchu řekl, že velký herec tu spíš zatím nasává pivo a rum. Nechtěl jsem mu však bourat jeho iluze, a tak jsem jen beze slova přikývl.
Karel Horáček pár mocnými hlty vyprázdnil půllitr a pivo doplnil tou zbylou troškou rumu. Pochopil jsem jeho gesto jako výzvu k tomu, abych se ujal dalších objednávek. Protože podnik nabízel víc druhů piv, zeptal jsem se: „Co pijete, smím-li se zeptat?“
Herec se potěšené usmál a odborně znějícím hlasem odpověděl: „Mohu vřele doporučit ležák Březňák a stopečka tuzemáčku také neuškodí.“
Přikývl jsem „Dám na vás, vyznáte se tu. A co byste doporučil k jídlu?“
„Dnes tu mají segedínský guláš z vepřového kolene s bramborovými knedlíčky,“ na tváři se mu objevil zasněný výraz, jako by recitoval nějaký Shakespearův sonet, „doporučil bych dvojitou porcičku. To pivečko s rumíčkem k tomu padne jak ulité.“
Padly na mě mírné pochybnosti, v jakém stavu se dostavím k Lídě Odehnalové. Řekl jsem si však, že jsem kus chlapa a nějaký herec se segedínským gulášem, pivem a rumem mě nemůže zdolat.
Objednal jsem tedy pro oba a nezapomněl na to, aby „porcičky byly dvojité“. Následující chvíle jsme věnovali konzumaci jídla a nápojů. Musel jsem uznat, že Karel Horáček měl pravdu. Ten segedínský guláš byl opravdu něco mezi nebem a zemí a tři Březňáčci „přimáznutí rumem“ do mě zahučeli jak pendolino do tunelu.
Když jsme pomalu popíjeli to třetí (tedy pro mě třetí) pivo, dostali jsme se konečně k tomu, proč jsem za Karlem Horáčkem přišel. Herec se zamyšleně zahleděl z okna, potom ke mně otočil hlavu a vypadlo z něj: „Vy jste, pane Berko, naznačil, že se chcete něco dozvědět o tom hajzlovi…“
…
Zhluboka jsem vdechoval vonící lesní vzduch a po chvíli se cesta začala zvedat v pozvolných zatáčkách. Tohle táhlé stoupání dalo vždycky člověku zabrat, odměnou však bylo, že následovalo stejně táhlé klesání, kde jste si zase trochu oddechli.
Asi v polovině stoupání odbočovala doprava směrem k Rozdrojovicím strmá lesní cesta. Tam mi konečně zazvonil v hlavě poplašný zvonek. Uvědomil jsem si, že už chvíli byl za mnou slyšet zvuk automobilového motoru. Jak jsem však byl zabraný do svého sportovního výkonu a krás okolí přehrady, nevnímal jsem jej.
Náhle mě předjel a přede mnou zastavil šedý Ford Transit, který se nápadně podobal vozu ráno stojícímu na naší ulici. Byla to skříňová dodávka bez bočních oken v kabině za řidičem. Z auta vystoupili dva urostlí mladíci, zjevně často navštěvující fitko. Jeden z nich držel v ruce autoatlas.
Celé tohle setkání mi začalo zavánět. Po lesní cestě, na které jsem stál, jezdili občas buď lesáci, nebo osobní auta rybářů, kteří si dokázali vyřídit povolení k vjezdu. Dva ramenatí mladíci ze šedého transitu zjevně nepatřili ani k jedné z těchto skupin.
Nicméně utíkat nemělo smysl a řekl jsem si, že nejlepší bude zjistit, co ti dva chtějí.
Přistoupili ke mně a jeden otevřel autoatlas na dvoustraně zobrazující Brněnskou přehradu. Zeptal se: „Dobrý den, pane. Máme se tady podívat na chatu k prodeji, ale asi jsme zabloudili. Můžete nám prosím ukázat, kde vlastně jsme?“
Řekl jsem si, že asi slyším trávu růst a trpím stihomamem, a sklonil se k mapě, abych těm dvěma ukázal, kde se právě nacházíme. Ostatně nebylo to poprvé, kdy jsem v těch místech narazil na pitomce, kterému ani dva zákazy vjezdu nebránily v tom, jet dál. V té chvíli to však přišlo.
Druhý ze dvojice bleskově odkudsi vykouzlil sice krátký, zato velice tvrdý obušek, kterým mě vší silou praštil do zad. Rána byla tak silná a tak nečekaná, že jsem šel do kolen a navíc se čelem bolestivě uhodil o nárazník auta. Následovala ještě jedna stejně bolestivá rána do zátylku.
Usykával jsem bolestí a ti dva nade mnou stáli výhrůžně jako u soudné stolice.
Naštěstí jsem neztratil sebeovládání a v hlavě se mi hned začaly líhnout nápady, jak z té šlamastyky ven.
…