Stanislav Češka - Krutá smrt - ukázka z románu
...
Udělali jí místo na gauči, aby si mohla lehnout. Namáhavě je poprosila, aby raději zavolali záchranku. Zjistila, že mluvení jí dělá čím dál větší problémy a k tomu se jí hůř a hůř dýchalo. Sípala, ztěžka lapala po dechu.
Místo toho, aby jí vyhověli, divně, s pokřivenými úsměvy, si ji prohlíželi. Když se nikdo neměl k tomu, aby ze svého mobilu nebo z její pevné linky zavolal doktora, chtěla se natáhnout po sluchátku telefonu, které stálo v nabíjecím podstavci na malé skříňce vedle gauče.
Oni nejprve udělali takový pohyb, jako by chtěli sluchátko dát z jejího dosahu. Bylo to však zbytečné. Se vzrůstající panikou si uvědomila, že jí pomalu tuhne celé tělo a ona se už nemůže z gauče zvednout, natož se natáhnout pro sluchátko telefonu.
Vyčítavě na ně chtěla zakřičet, aby ji jen nepozorovali a pomohli jí. Vyšlo z ní však jen zaúpění. Tuhly jí nejen svaly na končetinách, nýbrž v celém těle. Dýchala s čím dál větší námahou a pomalu, ovšem jen mučivě pomalu, se začínala dusit.
Jediné, co jí zatím fungovalo bez potíží, bylo myšlení. Konečně pochopila, že ti hajzlové se s ní nechtěli usmířit. Chtěli ji zabít. A vypadá to tak, že se to zakrátko povede.
...
U vedlejšího domu starší muž natíral dveře. Jarda se jej zeptal: „Dobrý den. Omlouvám se, že vyrušuji. Nevíte však, jestli jsou Szabóovi doma?“
Natěrač nepříliš přívětivě houkl: „Mně só u prdele. A vidíte, mám svoju prácu. Tak mě nevotravujte. Můžete si přece zazvonit, né?“
„Zazvonili jsme,“ štěkl Jarda.
„Tak můžete kurva zazvonit znovu, né?“ následovala nezdvořilá odpověď.
Jarda se však nedal a strčil chlapíkovi před nos svůj odznak Služby kriminální policie. Výsledkem bylo to, že natěračova srdečnost se sice nezvýšila, alespoň však odložil svůj štětec do plechovky s barvou, otřel si ruce do pokecaných montérek a zabručel: „No jo, co teda tady chcete? Dyť tady jich už vod vás bylo jak nasranéch. Teda je to už pár dní, to je fakt. A paměť neslóží, že jo? Tak je potřeba votravovat a ptat se furt dokola.“
Na Jardovi bylo vidět, že se v něm začíná vařit krev. Nicméně profesionálně udržel glanc a mírným, zdvořilým hlasem chlapíkovi řekl: „Nezdá se vám, že jste poněkud nezdvořilý? Taky vás můžeme hned sbalit a odvézt si k nám k podání vysvětlení. To by se vám líbilo víc než nezávazný hovor mezi dveřmi?“
Ten člověk byl zřejmě profesionální kverulant. Přeskakujícím hlasem Jardovi vmetl do tváře: „Kurva, že ty seš převlečené komóš. To je policejní brutalita a zvůla. Na takový jako seš ty, se můžu vysrat.“
To už Jarda jen polkl. Vzhledem k tomu, že já policajt nebyl, nemusel jsem dodržovat policejní předpisy a v krajním případě bych tomu pitomci dal s chutí do zubů.
Odstrčil jsem Jardu, toho mistra štětce a barev chytil za límec košile a přitáhl si jej k sobě. Při tom jsem bohužel zjistil, že jsem se poněkud sebeobětoval, protože ten hulvát si ráno zřejmě nevyčistil zuby a zapáchalo mu z úst. Tedy spíš mu smrdělo z huby.
Přemohl jsem se však a z bezprostřední blízkosti tomu natěrači zasyčel do ksichtu: „Povím ti sladké tajemství, ty sprostej hajzle. Já nejsem policajt, takže ti klidně rozbiju tu tvoji smradlavou držku a bude mně to fuk. Takže buď odpovíš panu vrchnímu komisaři na jeho otázky, nebo si budeš vybírat zuby tady z té plechovky plné barvy. Tak co? Co si vybereš?“
Svá slova jsem doprovodil takovým výhružným výrazem, jakého jsem jen byl schopen. A pravda byla, že jsem skutečně nebyl daleko od toho, abych tomu milému člověku zmaloval ciferník.
Natěrač se mi podíval pořádně do očí. Jednou. A ještě jednou. Já jej pořád pevně držel za košili u krku a pomalu zesiloval pevnost svého stisku. V mužově tváři se objevil postupně narůstající výraz strachu. Začínalo mu být jasné, že má výhrůžka o zubech v plechovce by nemusela být tak bezpředmětná.
Najednou mi v rukou zvadl a omluvně ze sebe vypravil: „No tak, kurva, jo. Tak mě pusťte. To nerozumíte prči? Dyť sme lidi, né?“
Pustil jsem jej z ruky a zdvořilým hlasem prohlásil: „Vidíte. Já si hned říkal, že rozumní lidé se vždycky domluví.“
...
Naklonila se ke stolku, aby si nalila kávu. V té chvíli jsem zaregistroval, že jí na čele poskakuje červená tečka. Aniž bych se rozhlížel kolem, blesklo mi hlavou, že v pokoji nic nesvítí. V následující vteřině jsem si uvědomil, že takovou tečku na cíli dělá laserový zaměřovač pušky nebo pistole. Dobře jsem tu tečku znal. Také jsem totiž doma měl laserový zaměřovač a výjimečně jej používal. I když bych jej mít neměl, tedy přesněji řečeno, zákon umožňoval soukromníkovi jeho vlastnictví, používání však ne. Tím jsem porušoval zákon. Jenže když už má přijít ta chvíle, kdy si máte vybrat mezi porušením zákona a vlastním životem…
Ve chvíli, kdy si tečky všiml Petros, jsem už vyskočil ze svého křesla a vyjevené Daně dal pořádnou facku. Děvče polekaně a nesrozumitelně vykřiklo, ale skončilo schoulené v koutě místnosti za gaučem, kam jsem ji také chtěl tou fackou odhodit.
Kolem mě prolétla střela, které těsně minula mnou odhozené děvče a rozbila vázu stojící přesně za její hlavou. Následovaly ji hned tři další sestřičky, které už udělaly pouze díry do zdi. Nebýt mě, místo vázy byla rozbitá Danina hlava a přilehlé části jejího těla.
Uskočil jsem, otočil jsem se o stoosmdesát stupňů a při té piruetě z pouzdra vytáhl svého walthera.
Vtom jsem si všiml, že tečka je nyní na Petrosově hlavě. Chtěl totiž vyskočit také, jenže mu ujely nohy na nalakované podlaze a padl zpět do svého křesla, takže tvořil dobrý, chvíli nepohyblivý terč.
Tentokrát jsem dal do zubů Petrosovi. Protože jsem nestál u něj, vykopl jsem pravou nohu a nabral jej přímo do brady. Díky tomu jsem jej poněkud vychýlil a střela mu místo hlavou prolétla jen ramenem. Opět ji následovalo několik sestřiček už neškodně zavrtaných do zdi.
Já v té chvíli vystřílel celý zásobník otevřeným francouzským oknem do zahrady směrem ke střelci. Odpovědí mi bylo nejprve šest dalších ran, z nichž jedna mě škrábla na krku a potom cosi, co zaznělo jako zaklení.
Nechtěl jsem čekat, až se tečka od laseru objeví na mém těle a místo povrchové rány mě ten hajzl udělá větrání do těla. Odkopl jsem stůl, práskl sebou na zem a než jsem dopadl, stačil jsem z pistole vyhodit prázdný zásobník a naplnit jej plným.
Při tom svém letu na zem jsem zaznamenal asi deset metrů od francouzského okna dolů se pohybující hlavu v křoví. Nepřemýšlel jsem, a jak jsem zalehl na podlahu, vystřílel jsem směrem k hlavě další zásobník. Protože se ještě ozvalo zaůpění následované třemi střelami, vyhodil jsem z pistole druhý zásobník, z kapsy vytáhl třetí a tentokrát jsem pečlivě zamířil a vyprázdnil jej opět tam, kde jsem viděl, spíš tušil střelce. Protože mu hlava šla k zemi, mířil jsem tím směrem také.
...