Stanislav Češka - Betonová vražda - ukázka z románu

...

Bylo jí jasné, že tou poslední poznámkou ťala do živého. Což tedy také bylo jejím cílem. Dát mu co proto.
On se snažil uklidnit. Zhluboka dýchal, ale bylo zřejmé, že mu dělá větší a větší problém zůstat klidný.
Ona to spokojeně sledovala, ale dávala si pozor, aby to její uspokojení na ní nebylo vidět.
„Jak ti to mám doprčic vysvětlit,“ opáčil už poněkud vzrušeně. „Jo, chodil jsem za kurvama, nezapírám to. Ale to bylo proto, že jsi mi už nechtěla dát. Ty jsi mi zahýbala taky, takže si nemáme co vyčítat.“
„Jo, jsem přihlášená na seznamce a využívám ji,“ připustila s jistou stopou hrdosti v hlase. „Ale já s tím začala až po tom, co ty jsi začal chodit za kurvami.“
Chvíli ji mlčky pozoroval. Neměl se však k tomu, aby na její poslední větu zareagoval. Vlastně jí bylo jasné, že nechce jejich dohadování vyostřit do konfliktu. Zdaleka ne prvního jejich konfliktu a zřejmě ani ne posledního, jak si hořce pomyslela.
Ona ale zábrany necítila. Takže dodala: „Jo, mám taky milence, to máš pravdu. A dělá mě to dobře, protože s tebou to ani za nic nestojí, ani ti vlastně nestojí.“
Poslední větu řekla úmyslně tak, aby jej ranila co nejvíc. I když věděla, že pravdu tak úplně nemá. Jejím cílem ale bylo ranit jej a co nejdřív se s ním rozejít.
„Tak tohle jsi zrovna nemusela, ty čubko jedna,“ vypadlo z něj, aniž by vlastně chtěl být tak hrubý. „Právě s těma kurvama, jak říkáš, jsem si krásně dokázal, jaký jsem pořád hřebec.“
„To je mně jedno,“ lhostejně odpověděla. „Teď se trochu upravím a pojedu za jednou kamarádkou. Ty si tady dělej tu svoji pergolu.“
„Ta pergola je aspoň potichu a nežvaní jako ty,“ prohlásil naštvaně a hned rázně dodal, „jenom aby ses z té čůzy, za kterou chceš jet, nezvencla. Stejně ti ty sračky do hlavy cpe ona. Pokud je to ta, která si myslím, že to je.“
Potom ještě už dost naštvaně řekl: „A vlastně je otázka, kam jdeš. Jestli je to opravdu jenom za tou čarodějnicí. Nedivil bych se, kdybys zase šla za nějakým ze svých mrdáčů.“
Vzdorně pohodila hlavou: „No a co? I kdyby to tak bylo, tobě už je po tom pendrek.“ „Tohle vezmi zpět a řekni, že jsi to tak nemyslela,“ odložil konečně nářadí a výhrůžně se před ni postavil.
V té chvíli jí napadlo, jestli tu jejich dnešní hádku poněkud nepřehnala. Potom si však řekla, že se na nějaké ohledy k němu může vykašlat. A chce se ho už konečně zbavit.
Postavila se před něj stejně vzpřímeně a zadívala se mu přímo do očí.
Ani jeden z nich nechtěl uhnout svým pohledem. Chvíli tak stáli a zírali na sebe. Potom se on otočil a chtěl znovu sáhnout po nářadí, které měl před chvíli v rukou. „Co? Tobě je jedno, co jsem ti teď řekla? Klidně si budeš dál hrát s tou pergolou?“ 
vyjekla na něj.
„Co mám asi dělat? Zalepit ti izolepou tu tvoji nevymáchanou držku?“ pronesl dílem rezignovaně a dílem naštvaně;
Když chtěl znovu začít pracovat na úpravě pergoly, ona uraženě poznamenala: „Prý mám nevymáchanou držku.“
Znovu odložil nářadí a obrátil se k ní. Zadíval se na ni výsměšně a ironicky pronesl: „Tak si jed za tou svojí čůzou. I když jistě nejde o ni, ale spíš o nějaký tvůj nejnovější objev. Jenom na toho chlapa moc nedýchej. Vždyť jsi už zase nalitá. A nepoblej se v autobusu. Bylo by to poněkud blbý.“
„Co si to dovoluješ? Jako bys byl sám abstinent.“
„To určitě nejsem,“ připustil. "Ale že ty chlastáš čím dál víc, o tom si už nejspíš povídají i naši sousedi."
„Ti mají jiné starosti,“ odvětila sebejistě. „A potom, když se něčeho napiju, je to doma. Ne v hospodě jako ty.“
Chvíli jej výsměšně pozorovala a potom pokračovala se stejným elánem: „A pokud jde o to druhé, tak jo. Nechci jet za kamoškou, ale zašukat si. Pořádně si zašukat. Aspoň si užiju něco příjemné.“
„Ty už seš úplně zpitomělá z toho svého šukání,“ pohrdavě pronesl.
„Zpitomělá? Jak zpitomělá,“ pronesla výsměšně. „Prostě mám krásné chlapy ze seznamky a užívám si s nimi krásný sex. Pokud si dokážeš představit, o co jde.“
„Drž už konečně tu svoji nevymáchanou držku!“ procedil naštvaně mezi zuby.
„To víš, že ne,“ vyjekla. „Budu si říkat, co chci, kdy chci a jak chci.“
On jen zavrtěl hlavou, mávl pravicí a suše poznamenal: „Prostě se z tebe stala kurva.“
„Ale hovno! Co to kecáš, ty nicko! Abys věděl, s těmi borci ze seznamky to je fakt luxusní. Není to takové upocené jako s tebou. S takovým jakýmsi...“
Poslední slova doprovodila pohrdlivým ušklíbnutím a raději je ukončila mnohoslibným neurčitým poklesnutím hlasu.
„Proč se ke mně tak chováš? Ty kozo jedna blbá!“
Ona reagovala pohrdavým pochechtáváním a slovy: „Protože si to zasloužíš! Abys věděl, ty troubo!“
Po jejích posledních slovech už neříkal nic. Pouze se mlčky rozmáchl pravicí a vyťal jí plnou silou pořádnou facku, která jenom pleskla.
Pohrdavý výraz se jí v mžiku změnil ve vystrašený, pomalu se otočila kolem své osy a zátylkem padla na okraj stolu, který stál v pergole.
Z toho stolu se sesunula k podlaze pergoly, na které zůstala bez pohybu ležet.

Chvíli ji pozoroval, jak leží a nehýbe se.
Když pořád ležela bez pohybu, vyzval ji: „Tak to už snad stačilo. Bylo to divadlo na úrovni, ale teď už můžeš vstát.“
Ona si vzdychla a ztěžka nadzdvihla pravici.
„Tak ty se nechceš zvednout!“ vyjekl na ni. „Ty si ze mě ještě budeš dělat prdel. Jen počkej, já ti ukážu, že ze mě si žádnou prdel dělat nebudeš.“
Natáhl se ke stolu a vzal z něj kurtnu s provazem, který ležel na stole a který používal ke stažení částí pergoly. Hrubě jí kurtnu navlékl přes hlavu a pevně pomocí ráčny utáhl lano kolem krku.
Potom na ni zasyčel: „Proč musíš být taková potvora. Teď máš, co jsi chtěla, ty kurvo jedna.“
A utekl do dílny, která byla vedle domu. Tam si sedl k pracovnímu stolu, který tam měl a celý se roztřásl. V té chvíli se mu udělalo zle a málem se pozvracel, než doběhl na záchod.
Teprve tam mu došlo, co udělal a že by ji také mohl udusit.
Najednou z něj vyprchal všechen vztek. Rozběhl se zpátky ven do pergoly.
Ona tam nehybně ležela s provazem ráčnou utaženým kolem krku tak, jak ji tam zanechal. Vůbec se nehýbala.
Uvolnil ráčnu, sklonil se s k ní, zvedl jí pravici a zkusil jí nahmatat puls. Nic necítil. Pak jí uchopil levou paži se stejným výsledkem.
Nakonec si vzpomněl, jak se to dělá ve filmech. Uvolnil ráčnu ještě víc a zkusil jí prohmatat krk. Tam ale nikde žádný puls nenahmatal také. Pak si uvědomil že se na něj dívá nehybnýma očima, které na nic nereagují. Došlo mu, že ji snad zabil.
Klekl si vedle ní na zem a začal jí usilovně zkoušet dělat umělé dýchání a nepřímou masáž srdce. Horečně se snažil snad čtvrt hodiny. Výsledek byl veškerý žádný. Došlo mu, celému zpocenému, že ji asi doopravdy zabil.
Třásl s ní, mluvil na ni, ale samozřejmě to k ničemu nebylo. Najednou se roztřásl a rozbrečel. A vlastně nevěděl, jestli to bylo víc soucitem s ní nebo strachem o sebe.
Vzal ji do náručí, odnesl ji do domu do pokoje a posadil ji tam do křesla. Znovu ji tam zkoušel oživovat, ale k ničemu to samozřejmě nevedlo.
Pak si k ní klekl a prosil ji, aby mu odpustila. Jak byl v šoku, napadlo jej, že zavolá na policii a udá se. Nebo by mohl aspoň zavolat záchranku. Jenže, jak si hned řekl, ti od záchranky by určitě zavolali policajty. A on by byl v průseru.
Pak si najednou vzpomněl, že má volat zákazníkovi ohledně montáže zabezpečovacího zařízení do auta. Když hovor vyřídil, šok z její smrti byl pryč. A on si začal říkat, proč by se měl vlastně udávat na policii. Vždyť si to vlastně zavinila sama a on přece kvůli tomu nepůjde na léta do kriminálu a nezkazí si tak život. Kdyby mu, kurva jedna, nezahýbala a kdyby jej neprovokovala, nemusela padnout ta osudná facka pod pergolou.

...

Když se poručík Libor Duda a nadpraporčík Rudolf Vylášek vrátili z Brna a rozložili si proti sobě na psacích stolech každý patnáct deka vlašáku, patnáct deka vysočiny a tři rohlíky, protože samozřejmě zmeškali oběd v jejich jídelně, ke kteréžto hostině si nalili Hanačku, poručík citronovou a nadpraporčík pomerančovou, poručík se mezi dvěma sousty zeptal kolegy: „Tak, jak to, Rudo, jako starý pardál vidíš?“
Nadpraporčík polkl sousto, zapil je hltem Hanácké kyselky a rozvážným hlasem pronesl: „Jak bych to viděl? Slušně řečeno, je to v prdeli. Tedy v prdeli pro tu nebohou paní z Nemojan. Jestli ta je naživu, tak klidně spořádám k večeři náboje ze zásobníku svého kvéru. Jak jsem už řekl, milý Libore. Tohle bude případ pro brněnskou mordpartu, ne pro nás.“
Poručík si nabral rohlíkem pořádnou porci vlašáku, labužnicky sousto sežvýkal, protože vlašák miloval, a potom zabručel: „Obávám se, Rudo, že tvoje obavy o zdraví té paní Lohniské jsou naprosto na místě. A že moje úvahy o tom, že je u nějakého chlapa, asi byly naprosto liché.“
Nadpraporčík si tentokrát s labužnickým výrazem vložil do úst kolečko vysočiny a opět rozvážně pravil: „Což o to, Libore, ty zase nemusíš být tak mimo. S tou sebekritikou klidně šetři. Ta paní klidně mohla jet za některým z těch svých nových amantů. A tam přijít k úrazu.“
„Nebo nikam neodjela, pohádala se s druhem a na onen svět ji odeslal ten,“ dodal poručík.
Nadpraporčík se smutně podíval na mizející hromádku koleček vysočiny na svém pracovním stole, tři z nich spokojeně sežvýkal a zamyšleně řekl: „No jo, ale co teď? Především musíme vyzpovídat sourozence zmizelé paní. A potom také známé rodiny z Nemojan. To bych si vzal na starost a sepsal plán výslechů a pozval dotyčné osoby k nám. Taky jsem už mluvil telefonicky se sourozenci té zmizelé paní, s Pavlem Lohniským a s Jarmilou Hodačovou. Ozvali se oba sami a přepojili je sem k nám.“
„Věděli něco konkrétního?“ zvědavě se zeptal poručík, poctivě vytírající rohlíkem krabičku od vlašáku.
Nadpraporčík zavrtěl hlavou. „Ne, jen měli starost o sestru a moc se jim nezdálo, s jakou intenzitou pátrá Miroslav Kunc po své přítelkyni. Už jsem se s nimi předběžně dohodnul, aby sem k nám přijeli v pátek.“
Poručík mezitím dojedl a stejně smutně jako kolega pohlédl na svůj stůl, na kterém už byl pouze papír a prázdná krabička od vlašáku. Na kolegova slova odpověděl: 
„Dej je do toho svého plánu výslechů a potvrď jim ten páteční termín.“
Nadpraporčík žvýkající poslední sousto, přikývl a pobaveně sleduje kolegu, prohlásil: „Provedu. Už jsem o těch dvou telefonických hovorech sepsal i zápisy a dal je do spisu.“
Potom pobaveně dodal: „Taky máš pocit, že by to ještě něco chtělo. Že jo?“ Poručík přikývl a poznamenal: „No jo, něco sladkého.“
Pak vysunul šufle, do kterého mimo jiné dával svačiny, a rezignovaně konstatoval: „No jo, ale já tu mám kulové. Akorát prázdný pytlík od buráků. Jsem to ale čuně.“
Načež zmačkaný pytlík poručík mistrným hodem umístil do koše.
Nadpraporčík kolegu a kamaráda pobaveně sledoval a provokativním tónem mu sdělil: „Já bych tu měl tři tatranky.“
Poručík se na něj mlsně podíval a nadpraporčík nato velkomyslně děl: „No jo, nebudu lakomej, jednu tatranku ti věnuji.“
„Díky a vrátím,“ vesele odvětil poručík.
„To doufám,“ zakřenil se nadpraporčík.
Když oba spořádali po tatrance, poručík pronesl: „Abych navázal na ty tvé výslechy. Já zase napíšu podnět ke státnímu zástupci, aby požádal u soudu o povolení domovní prohlídky u Miroslava Kunce.“
„Nezapomeň taky na povolení k prohlídce těch jejich dvou aut,“ připomněl nadpraporčík.
Poručík mlčky přikývl a k tomu dodal: „Ještě budeme potřebovat výpisy dat telekomunikačního provozu z telefonů Ilony Lohniské a Miroslava Kunce. O ty taky zažádám.“
„Jo, to máš pravdu,“ poznamenal nadpraporčík. „Ale máme moderní dobu. To nebude stačit. Ještě by to chtělo taky přístup k facebookovému profilu paní Lohniské. Nějaká data může mít chráněná.“
„Jo, o to zažádám také,“ přikývl poručík. „A taky to bude chtít přístup k mailu paní Lohniské.“
„A nesmíme zapomenout na zlatý bod programu. Na tu internetovou seznamku,“ připomněl nadpraporčík.
„To ale nebude tak jednoduché,“ poznamenal poručík. „Ta seznamka je čistě zahraniční firma. Musím se přiznat, že podobný problém jsem ještě neřešil. Bude stačit příkaz českého soudu nebo budeme potřebovat EVP, tedy evropský vyšetřovací příkaz?“
„Já už jsem se s něčím podobným setkal,“ poznamenal nadpraporčík. „Co se pamatuji, stačil ale příkaz českého soudu. Evropský vyšetřovací příkaz potřeba nebyl. Ale ten soudní příkaz musel být samozřejmě přeložený do angličtiny, to je jasné.“
„Aspoň, že tak,“ povzdechl si poručík. „Už tak to bude úřadování až až.“
Poručík po chvilce uvažování dodal: „Nejdřív budeme asi mít ty výpisy telekomunikačního provozu. Pokud se od nějakého ze svědků nedozvíme jméno některého z milenců paní Lohniské z té seznamky, na což bych moc nesázel, když nám nic neřekly zřejmě dvě největší kamarádky paní Lohniské, možná něco zjistíme z toho výpisu telekomunikačního provozu.“
Nadpraporčík přikývl souhlasně a pronesl: „To můžeš mít pravdu. Pokud se paní Lohniská s někým setkávala opakovaně, dost možná si to rande domlouvali přes mobil. Akorát ten dotyčný musí mít smlouvu s operátorem. Pak se dost možná 
k někomu z jejích partnerů dostaneme.“
„Doufám, že jsme pro začátek na nic nezapomněli,“ zamyšleně pronesl nadpraporčík.
„Myslím, že ne,“ uzavřel jejich debatu poručík.

...

Další den, což byl už pátek, poručík Duda s nadpraporčíkem Vyláškem ve své kanceláři v budově policie ve Vyškově přivítali sourozence pohřešované Ilony Lohniské. Jejího bratra Pavla Lohniského a sestru Jarmilu Hodačovou.
Dopolední čas vyhovoval lépe Pavlu Lohniskému, a tak jako první se v jejich kanceláři usadil on.
Pavel Lohniský, štíhlý sportovně vyhlížející čtyřicátník, byl jednatelem a šéfem propagace jednoho brněnského vydavatelství. Oba policisty poněkud vyvedl z míry, protože když se usadil na židli v jejich kanceláři, sáhl do své kožené tašky a položil před ně čtyři knihy, k čemuž dodal: „Pánové, jsem tady na kriminálce a naše nakladatelství vydává mimo jiného detektivky. Tak jsem si vám tady dovolil donést čtyři z našich nejnovějších detektivních románů. Nějak si je rozdělte, nebo podělte i kolegy, to je na vás. Knihy jsou i podepsané od autorů.“
Poručík s úsměvem poznamenal: „Nejsem si jistý, jestli si to od vás můžeme vzít, pane Lohniský. Aby to někdo nepovažoval za úplatek.“
Pavel Lohniský mávl rukou a rázně prohlásil: „Ale prdlajs, jaký úplatek. Obviněný nejsem, takže vás nemám proč uplácet. A já, protože jsem u nás zodpovědný i za propagaci, budu jenom rád, když se mi časem ozvete, tady vám dávám vizitky, a když budete tak hodní, povíte, jak se vám ty knížky líbily nebo nelíbily. Nám to pomůže a vás třeba pobaví. Buď se vám to bude líbit, nebo se tomu budete třeba smát. Co já vím. Je mi jasné, že jsou policisté, kteří se nad detektivkou odreagují a potom jsou takoví, kteří nad ní obrací oči v sloup. Tak berte a neprotestujte. Kdybyste mě jednou přece jen chtěli zatknout, určitě ty knihy nebudu chtít zpátky.“
„Tak tedy děkujeme,“ pronesl s úsměvem poručík.
A po splnění zákonem daných formalit a také poinformování Pavla Lohniského, jak na tom jsou s pátráním po jeho sestře, poručík pokračoval prvním dotazem: „Takže můžete nám říct, co víte o seznámení vaší sestry s panem Kuncem?“
Pavel Lohniský si urovnal myšlenky a začal vyprávět: „Já to vlastně do detailu přesně ani nevím. Bylo to někdy před deseti roky. Mirek tehdy seděl pár měsíců za neplacení výživného a nevím, jestli v tom nebyl ještě i úvěrový podvod, ale to si vy jistě zjistíte. To seznámení proběhlo, aspoň myslím, nějak přes internet. Sestra se pak přistěhovala k Mirkovi do Nemojan. Mirek o ten dům přišel, protože byl v exekuci, kvůli zkrachovalé firmě a ten dům koupil nějaký jeho známý, s tím že si jej Mirek od něj potom koupí zpět. Takže tam nejprve platil nájem a potom ten dům koupila Ilona, která si na něj vzala hypotéku. Ten dům byl původně statek a stáj byla přebudovaná na velkou dílnu, kde sídlila ta jeho firma. Jednak ta firma dodávala a instalovala elektroniku všeho druhu a k tomu také kancelářský nábytek. Sestra tehdy pracovala v nějaké firmě dodávající zdravotnický materiál, tedy v jejím skladu, a k tomu taky pracovala v té Mirkově firmě jako kancelářská síla. Stejně jako ten dům i firma je napsaná na Ilonu.“
„Víte jak spolu vaše sestra a pan Kunc vycházeli?“
Pavel Lohniský se opět krátce zamyslel a řekl: „Ono se to dá asi rozdělit do dvou etap. Prvních, řekněme, pět let jejich soužití bylo vcelku harmonických. Pak jsem pozoroval, že to mezi nimi začíná trochu skřípat. Ale pokud tedy vycházím z toho, co mi svěřila sestra, tak zhruba poslední dva roky života s Mirkem byly horší a horší.“
„Proč?“ zeptal se poručík. „Vaše sestra a pan Kunc si byli nevěrní?“
„Ale to asi ne. Tedy aspoň zpočátku,“ dal se do vysvětlování Pavel Lohniský. 
„Jenomže Mirek začal žárlit. A bylo to, jak jsem řekl, horší a horší.“
„Podle vás neměl důvod?“ dotázal se poručík.
„Já vím, protože jsem milovaný a milující brácha, tak nemusím být objektivní,“ povzdechl si Pavel Lohniský. „Ale osobně jsem přesvědčený, že Mirek opravdu neměl tedy zpočátku k žárlení důvod. Můžu uvést příklad.“
„Tak do toho,“ vyzval jej poručík.
„Třeba byla Ilona na návštěvě. U mě, u sestry nebo u naší mamky, když tu ještě byla s námi. A pokud tam přijela sama, tak ji Mirek pořád volal mobilem a kontroloval, jestli je u nás. A pokud Ilona ten hovor hned nepřijala, tak hned Mirek volal tomu, u koho Ilona měla být, jestli tam opravdu je a proč mu nebere telefon. Bylo to dost otravné, co vám mám vysvětlovat.“
„A myslíte, že pan Kunc opravdu neměl důvod k takovému žárlení?“
Pavel Lohniský rozpačitě rozpažil. Pak si promnul prsty a řekl: „Já vám nic stoprocentně nepotvrdím. Možná by spíš něco řekla nějaká sestřina kamarádka. Mně se Ilona o svém milostném životě nijak nesvěřovala, ale osobně si myslím, že do události, kterou ještě popíšu, spíš nikoho kromě Mirka neměla. Nepamatuji třeba, že by ji někdo k nám volal kromě Mirka. Nebo, že by jí chodily nějaké esemesky a tak podobně. A samozřejmě o nikom sestra nevyprávěla. Já vím, tohle není žádný stoprocentní důkaz, spíš takové tušení. Nebo jak to chcete nazvat.“
„A co byla ta událost, kterou jste zmiňoval?“ zeptal se poručík, který už z dřívějších výsledků tušil, o co půjde. Ovšem samozřejmě to nedával najevo, aby si tak mohl porovnat, jestli sedí to, co slyší z více stran, od více svědků.
„To, co mám na mysli,“ pokračoval Pavel Lohniský, „se stalo tak zhruba před půl rokem. A Mirkova chyba asi byla, že se hned nepřiznal. Já chápu, proč zatloukal, ale hádám, že sestra by jej možná ještě vzala na milost, kdyby jí nelhal. Jestli Ilona opravdu něco nesnáší, je to prostě lhaní a taky podrazy. Protože sama je taková přímá a otevřená.“
...

Nadporučík chvíli přemýšlel nad tím, co se právě od kolegů dozvěděl. Pak řekl: 
„Zítra jedu do Brna na krajské ředitelství na Kounicovu na seminář, který tam pořádají genetici z pražského Kriminalistického ústavu. Vím, že by tam měl úvodní slovo pronést šéf brněnské mordparty plukovník Berka. Ještě se o tom domluvím s naším šéfem, ale myslím, že ten nebude proti, abych ten náš případ probral s plukovníkem Berkou.
Ředitel vyškovského územního odboru nebyl proti, a tak se následující den nadporučík Haluza sešel s plukovníkem Berkou v jeho kanceláři. Výsledkem byla domluva, na základě které případ zmizení Ilony Lohniské převzali kriminalisté z brněnské krajské mordparty.
Když se Berka rozloučil s nadporučíkem Haluzou, rychle si prošel kopii spisu, kterou sebou nadporučík přivezl.
Jedním z nadání, kterými byl šéf krajského 1. oddělení, lidově zvaného mordparta obdařen, byla schopnost rychle projít čtený text a jeho podstatné části si uložit do paměti.
Nadporučík Haluza odešel krátce po konci pracovní doby a Berku případ, který sebou nadporučík přinesl, ihned zaujal. Dobře věděl, že když chybí tělo oběti, jedná se vždy o problém, který není lehké rozlousknout. Protože Berkova přítelkyně a životní družka Lucie, majitelka prosperující svatební agentury, byla právě plně zaměstnaná přípravou další monstrózní svatby, které byly specialitou její firmy a Berka je hodnotil jako velkolepý začátek cesty k ještě velkolepějšímu rozvodu a měla tudíž přijít domů až pozdě večer, plukovníka nic domů netáhlo.
Otevřel proto spis a za hodinku a něco už měl zevrubnou představu o celém případu. Uvědomil si, že sekretářka oddělení Jarmilka Stolařová se s ním rozloučila, když začínal se čtením spisu. Jeho zástupkyně, kapitánka Jaroslava Kočařová mu ale doposud ahoj, jak bylo mezi nimi obvyklé, neřekla. Zvedl se proto a otevřenými dveřmi kanceláře vyšel do místnosti rozdělené pultem, v níž kralovala Jarmilka.
Protější dveře do kanceláře kapitánky Kočařové byly také otevřené, což bylo známkou toho, že kapitánka ještě nešla domů.
Berka se tedy vrátil pro vyškovský spis, vzal jej, přešel zase ke kapitánčině kanceláři, klepl tam na futra a nakoukl do místnosti. Kapitánka seděla za svým pracovním stolem a pilně cosi datlila do laptopu.
Zvedla svoji blonďatou hlavu k šéfovi, který se jí zeptal: „Copak, Leošek má službu?“
Kapitánčin druh a budoucí manžel, doktor medicíny Leoš Vytlačil, byl profesor a šéf gynekologie ve Fakultní nemocnici Brno-Bohunice. Kapitánka se s ním seznámila před pár lety jako s přizvaným expertem při vyšetřování smutného případu vražd nemluvňat3.
Kapitánka přikývla a řekla: „Bohužel. Tak jsem tu zůstala a dopisuji tady spis o té zamordované prostitutce od židenického nádraží. A co ty mi to neseš? Snad to není další práce?“
Berka vešel dovnitř, položil spis na konferenční stůl přiražený kolmo ke kapitánčině psacímu stolu podobně jako u něj, pouze kratší a řekl: „Jak dopíšeš, co právě smolíš, mohla by ses podívat tady na tohle.“
Kapitánka se vyznačovala podobně jako Berka zvědavostí, důležitou to vlastností dobrého kriminalisty. Proto se hned zeptala: „Co to je za lahůdku?“
Berka se zaculil: „Lahůdka to docela je. Donesl mi to nadporučík Haluza z Vyškova.“
Protože kapitánka samozřejmě sledovala stejně jako všichni ostatní pravidelné svodky, hned ji napadlo: „Není to ta zmizelá paní z Nemojan? Je to už z října, nemýlím se? A taky to bylo v ‚Na stopě‘.“
„Jako obvykle se, Jaruško milá, nemýlíš v ničem,“ zašveholil Berka, který si nesmírně považoval chytrosti elegantní kolegyně, kterou učinil svojí zástupkyní nikoliv kvůli jejímu vzhledu, ale díky jejím schopnostem. Schopnostem, které uznávali i mužští kolegové, kterým tak vůbec nevadilo, že jim kromě starého pardála Berky velela elegantní blondýnka.
„Pepa Haluza z Vyškova byl dneska u nás na tom semináři o genetice, tak mi při té příležitosti přinesl tady ten spis. Kolegové to zatím šetřili jako zbavení osobní svobody, takže to měli u sebe, ale teď naznali, že to vypadá na vraždu. A já, jak jsem si to pročetl, musím s nimi souhlasit. Vražda nebo zabití. V nejlepším případě nehoda. Na což bych však nesázel. Ale ta paní už určitě nebude mezi námi. Jinak musím říct, že je to pěkně metodicky zpracované, kolegové ve Vyškově udělali, co mohli. Napadla mě ještě jedna věc, která by se dala zkusit, ale přečti si to a řekni mi svůj názor.“
„Musí to být hned?“ zeptala se kapitánka.
Berka mávl pravicí a rozšafně pronesl: „Ale ne, ta paní už bude bohužel nejspíš mrtvá pěkných pár týdnů, takže klidně dopiš, co tu píšeš. Koukni se na to během týdne, jak budeš mít čas, a přijď potom za mnou, ať spolu probereme, co dál.“
„Rozkaz, šéfe,“ naznačila kapitánka zasalutování a rozloučili se.
Když o dva dny později Berka rozpustil pravidelnou ranní poradu a jeho kancelář zaplněná sedícími i o skříně se podpírajícími kolegy, z nichž někteří si přinesli i židli, se opět vyprázdnila od kriminalistů i jejich sedacího nábytku, zůstala tam jako poslední kapitánka Kočařová, které kolegové vždycky nechávali protekční židli hned u Berkova stolu po jeho pravici.
Poklepala bezchybně nalakovaným nehtem na spis před sebou a řekla: „Tak jsem si to pročetla také a musím s tebou souhlasit. Možná to nebyla přímo vražda. Ale ta paní už určitě nebude živá mezi námi.“
Potom se kapitánka pousmála a řekla: „Vím, že rád vzpomínáš na svého mentora z mladých let, plukovníka Hořce, bývalého šéfa našeho oddělení ještě z dob socíku, který vám, tehdy mladým tloukl do hlav, že ‚myslet znamená hovno vědět‘. Že prostě jsou třeba důkazy. Takže přes moudrá slova plukovníka Hořce já i tak myslím, že paní Lohniská je po smrti a myslím, že byla zavražděná. A k tomu všemu mi můj nos říká, že paní Lohniskou ze světa opravdu sprovodil ten člověk, kterého ve spisu označili vyškovští kolegové. 
Jenže oba dobře víme a nepochybně to vědí i kolegové ve Vyškově, že jedna věc je myslet si, kdo je pachatel, a druhá věc je dokázat mu to.“
Berka s mírným úsměvem poslouchal svoji kolegyni a mlčky přikyvoval jejím slovům.

Když skončila, Berka zvážněl a řekl: „Rád, Jarko, slyším, že se tvé názory plně shodují s těmi mými. Myslím si to, co jsi právě tak pregnantně formulovala ty. Teď je ovšem ještě otázka, co s tím udělat. Už tu vyškovští kolegové zařídili analýzu telekomunikačních dat, mobilů, facebooku, whatsapp, mailu. Osobně mě napadá pouze jedna jediná věc. Vzhledem k tomu, že nám zůstává jediný potenciální podezřelý, nasadit na něj sledku.“
Kapitánka přikývla a pověděla: „Já jsem měla úplně stejný nápad. Už jsem mimochodem včera také zajela do Vyškova a probrala to celé s poručíkem Dudou a nadpraporčíkem Vyláškem. Oba mi říkali, že stejný nápad měli také, ale dokud neměli vytipovaného jednoho jediného kandidáta, nechávali si ten nápad pro sebe. Sledovat hejno lidí by jim asi těžko prošlo.“
Berka se ušklíbl: „To je pravda. Státní zástupci i soudci jsou opatrní a nepovolují víc než musí. Musím si tady vzpomenout na starý případ z doby, kdy jsem byl ještě soukromým detektivem a přimotal se tehdy k vyšetřování vraždy, kdy jeden podnikatel dlužící prachy druhému jej zavraždil a tělo schoval do garáží v Žabovřeskách pod Masarykovou čtvrtí . Tehdy Jardu Motla, který byl na mém místě, napadlo chtít povolení na prohledání všech garáží. To se ale státnímu zástupci vůbec nelíbilo. Museli jsme prostě najít tu správnou garáž.“
Berka se pak krátce zamyslel a pověděl: „Napiš státnímu zástupci podnět na vydání toho povolení na šest měsíců. A je otázka, jestli to bude stačit. Musíme prostě doufat, že podezřelý udělá něco, co jej prozradí a snad nás přivede na místo, kde je ukryto tělo Ilony Lohniské.“
...

Zpět na začátek stránky